Jmenuji se John Taylor a říkám o sobě, že jsem soukromý detektiv, ačkoliv ve skutečnosti jenom nalézám ztracené věci. Pracuji na Noční straně, ve městě uvnitř Londýna, kde nikdy nevychází slunce a kam si lidé i ti ostatní přicházejí vyrážet z kopýtka – samozřejmě za předpokladu, že jsou za to ochotni zaplatit patřičnou cenu v měně, kterou prodávající žádá.
   Po válce, která skoro proměnila Noční stranu v hromadu ruin, tu zůstalo mocenské vakuum přímo škemrající o to, aby bylo vyplněno. Našli se dokonce i takoví, co navrhovali, že bych se toho měl ujmout já. Jenže já jsem si to nemyslel. Ani Jeremiáš Griffin. To je jeden nesmrtelný a nechutně bohatý chlápek s vlastním názorem na to, kdo by měl být u vesla. Pak ale unesli jeho vnučku a budoucí dědičku, a on mne požádal, abych mu ji našel. Nebyl jsem proti; koneckonců, částka, kterou za to nabízel, byla víc než slušná. Jenomže někdo – nebo možná Něco – zablokoval moje speciální nadání. Což znamená, že mi nezbývá nic jiného, než se svého úkolu zhostit tím pracnějším způsobem. A rychle, nebo si Griffin bude muset najít nového dědice...
   Brož. cca 240 str., překlad Josef Hořejší, obálka Jonathan Barkat
   
   O několik chodeb a průchodů později jsme se konečně dostali do konferenční síně. Hobbes krátce zaklepal, otevřel dveře, pak se postavil stranou a naznačil mi gestem, abych vešel dovnitř. Vkráčel jsem tam, jako bych tam byl každodenní host a ani jsem se neohlédl, když jsem uslyšel, jak za mnou majordomus dveře zase zavírá. Konferenční síň byla velká a hlučná, ale první věc, který upoutala mou pozornost, byly tucty televizních obrazovek pokrývajících stěnu vlevo a ukazujících zpravodajské kanály, obchodní a burzovní informace a nejčerstvější politické události ze všech koutů světa. Všechny žvanily současně. Rámus, který přitom dělaly, byl ohlušující, ale nezdálo se, že by tomu někdo v místnosti věnoval pozornost.
   Oči všech se místo toho upíraly na samotného velkého šéfa, Jeremiáše Griffina, který seděl v čele dlouhého stolu jako král na svém trůně a se zájmem naslouchal lidem, kteří k němu přicházeli v nepřetržitém proudu se zprávami, hlášeními, výtahy a naléhavými leč velice zdvořilými dotazy. Rojili se kolem něj jako včelí dělnice kolem královny, přicházeli a odcházeli, shlukovali se a přesouvali a neustále při tom soupeřili o Griffinovu pozornost. Zdálo se, že mluví všichni současně, ale Jeremiáš Griffin neměl nejmenší potíže s tím rozhodnout se, s kým chce mluvit a koho si poslechnout. Mužům a ženám kolem sebe stěží věnoval pohled – veškerou pozornost upínal na zprávy, které mu předkládali. Kýval hlavou nebo jí vrtěl, některé papíry si vzal a jiné odmítl, občas zavrčel nějakou poznámku nebo rozkaz a lidé kolem se mohli přetrhnout, aby mu vyhověli, ve tvářích vážný, soustředěný výraz. Všichni byli dokonale a velice nákladně oblečení a podle všeho ještě nákladněji vzdělaní, a přesto se chovali spíš jako ti sluhové, než jako Hobbes. Nikdo z nich mi nevěnoval pozornost, ani když cestou ke dveřím procházeli těsně kolem mě. A Jeremiáš se mým směrem ani nepodíval.
   Podle všeho se ode mne očekávalo, že tam budu stát připravený, dokud si mne jeho božstvo neuráčí všimnout. K čertu s tím. Přitáhl jsem si židli a posadil jsem se na ni, pak jsem si dal nohy na stůl. Nijak zvlášť jsem nespěchal a chtěl jsem si nesmrtelného Jeremiáše Griffina pořádně prohlédnout. Byl to velký chlap, ne tlustý, ale prostě velký, s hrudníkem jako sud a širokými rameny. Na sobě měl tmavý oblek šitý na míru, bílou košili a tenkou černou kravatu. Měl výrazný obličej s vystouplými kostmi, studenýma modrýma očima, orlím nosem a ústy, která vypadala, že se příliš často neusmívají. Všechno to rámovala lví hříva šedivých vlasů. Vypadal přesně tak, jako na všech svých portrétech už od dob Tudorovců. Připadalo mi, že se k nesmrtelnosti dostal když už mu bylo hodně přes padesát a věčné mládí nebylo součást balíčku. Jen přestal stárnout. Seděl velice vzpřímeně, jako kdyby cokoliv jiného bylo známkou slabosti, a těch pár gest, k nimž se snížil, byla úsporná a rezervovaná. Měl tu bezděčnou, klidnou autoritu, kterou člověk získá jen léty praxe. Budil dojem muže, který vždycky přesně ví, co se chystáte říct ještě než to řeknete, protože to slyšel už tolikrát předtím. Pořád dokolečka.
   Jeho lidé s nim jednali s úctou hraničící s posvátnou, spíš jako s papežem, než králem. Venku to mohli být bohatí, urození lidé, špičkoví experti ve svých oborech, ale tady byli jen Griffinovými poddanými, což bylo postavení a privilegium, kterého by se nevzdali ani pod pohrůžkou smrti. Protože tady bylo to ohnisko skutečné moci a velkých peněz, kde se každodenně činila všechna skutečně důležitá rozhodnutí a i to nejmenší z nich měnilo chod světa. To, že jste pracovali tady, pro Griffina, znamenalo, že jste na samém vrcholu hromady. Tak dlouho, jak jste se na ní udrželi. Bylo mi jasné, že sem proudí nepřetržitý příliv bystrých mladých lidí. Koneckonců, Griffin nestál o to, aby se někdo z jeho zaměstnanců stal natolik vlivný nebo zkušený, aby začal ohrožovat jeho pozici.
   Jeremiáš Griffin mne nechal ještě nějaký čas čekat a já jsem se začal nudit, což je vždycky nebezpečné. Měl jsem tam jen sedět jako ta panenka v koutě a potit se, abych před rozhovorem s Jeho Veličenstvem patřičně změkl, ale já se pyšním tím, že málokdy respektuji záměry jiných. Tak jsem se rozhodl způsobit menší rozruch. Koneckonců mám jistou pověst a tu si musím udržovat. Beze spěchu jsem se rozhlížel po konferenční síni a přitom jsem zvažoval různé varianty, když moje oči konečně padly na televizní stěnu.
   Použil jsem svoje nadání, abych vyhledal signál měnící kanály a pomocí něj jsem všechny obrazovky přeladil na jednu příšernou show. Objevil jsem ji jednou v noci, když jsem bezmyšlenkovitě přepínal dálkové ovládání (což není na Noční straně, kde chytáme nejenom vysílání z celé planety, ale i z jiných světů a dimenzí zrovna nejlepší nápad) a pak jsem se musel schovávat za pohovkou, dokud to neskončilo. Hodinka s úchylkami slavných osobností Johna Waterse je ta nejděsivější pornografie, jaká kdy byla vyrobena, a teď tu zářila z tuctů velkoplošných obrazovek najednou. Muži a ženy obklopující Jeremiáše Griffina vzhlédli, vedeni nejasným pocitem, že se něco změnilo, a oči jim bezděčně padly na televizory. Pak už věděli, co se změnilo. Někteří začali ječet, jiní zvracet, a nakonec se dali na útěk, aby zachránili poslední zbytky vlastní příčetnosti. Existují věci, které by člověk vůbec neměl vědět, natož aby je prováděl s losem americkým. Konferenční síň se rychle vyklidila, takže jsem tam zbyl jen já a Jeremiáš Griffin. Krátce pohlédl na obrazovky, odfrkl si a znovu se odvrátil. Nebyl šokovaný ani rozrušený, dokonce to na něj ani neudělalo dojem. Nic z toho, co viděl, pro něj nebylo novinkou.
   Mávl rukou a všechny obrazovky okamžitě zhasly. Místnost zaplnilo požehnané ticho. Griffin na mne přísně pohlédl. Pohodlně jsem se opřel a usmál jsem se na něj. Jeremiáš si povzdechl, potřásl hlavou a vstal. Sundal jsem nohy ze stolu a rovněž jsem vyskočil. Griffinové se nestali nejbohatšími a nejmocnějšími obyvateli Noční strany aniž by zabili svůj díl nepřátel, často holýma rukama. Zatímco ke mně kráčel, zaujal jsem okázale nedbalou pózu (nikdy nedávejte najevo strach, oni ho dokážou vycítit), a on se zastavil na délku paže přede mnou. Podle všeho už o mě také slyšel. Mlčky jsme si jeden druhého prohlíželi. Nenabídl jsem mu ruku k potřesení a on mě také ne.
   „Věděl jsem, že budete dělat problémy,“ řekl nakonec klidným chladným hlasem. „Dobře. Potřebuji člověka, který dokáže dělat problémy. Takže vy jste ten neblaze proslulý John Taylor. Muž, který se mohl stát králem Noční strany, kdyby o to stál.“
   „Nechtěl jsem,“ odpověděl jsem prostě.
   „Proč ne?“
   To byla dobrá otázka a tak jsem se nad ní na chvíli zamyslel. „Protože pak už bych to nebyl já. Nikdy jsem netoužil řídit životy jiných. Dost práce mi dá řídit ten svůj. A viděl jsem, jak to dopadá… když moc člověka zkorumpuje.“ Podíval jsem se Griffinovi do jeho ledově modrých očí. „Proč vy chcete řídit Noční stranu, Jeremiáši?“
   Krátce se usmál. „Protože je tady. Chlap musí mít nějaký cíl, zvlášť nesmrtelný chlap. Z řízení Noční strany kouká rozhodně víc potíží, než užitku, ale je to jediný skutečný cíl, který tu pro člověka s mými ambicemi a nadáním zůstal. Kromě toho, v poslední době se často nudím. Nemám sobě rovného a všichni mí nejnebezpečnější nepřátelé už jsou mrtví. Neustále toužím po nových a nových věcech, které by mě zaměstnávaly a rozptylovaly. Když žijete tak dlouho, jako já, není pro vás snadné najít něco doopravdy nového. Proto jsem se rozhodl vybrat si pro tuhle práci vás. Mohu mít kteréhokoliv detektiva nebo vyšetřovatele, na kterého si vzpomenu… ale John Taylor je jen jeden.“
   „Vypadá to, že se nenudíte,“ řekl jsem a kývl jsem směrem ke dveřím, kterými utekli jeho lidé.
   Opovržlivě si odfrkl. „To nebyla žádná skutečná práce. Jen obyčejná rutina. Důležité je, aby to vypadalo, že jsem zaneprázdněný. Nemůžu si dovolit, aby mě někdo viděl nebo jen podezíral z toho, že jsem slabý a bezradný… žraloci by okamžitě začali kroužit kolem mých aktivit. Nebudoval jsem svoje impérium celá staletí, abych se nakonec díval, jak se hroutí rozbořené smečkou oportunistických šakalů.“
   Jeho velké ruce se sevřely v těžké, surové pěsti.
   „Proč by si měl někdo myslet, že jste slabý?“ zeptal jsem se opatrně. „Jste přece Griffin, muž, který by měl být králem.“
   Zamračil se na mě, ale srdce do toho nevkládal. Pak si přitáhl židli a sedl si na ni a já jsem se posadil proti němu.
   „Moje vnučka Melissa… se ztratila,“ řekl těžce. „Možná byla unesena, možná dokonce zavražděna. Já nevím… a nevědět je tíživé. Zmizela včera, pouhých osmačtyřicet hodin před svými osmnáctými narozeninami.“
   „Nějaké známky násilí?“ zeptal jsem se a přitom jsem se snažil, aby to znělo jako že vím, co dělám. „Myslím zápasu nebo—“
   „Ne. Nic takového.“
   „V tom případě možná jenom odešla. Znáte mladé…“
   „Ne. Za tím je něco víc. Nedávno jsem změnil svou poslední vůli a všechen svůj majetek jsem odkázal Melisse. Síň, peníze, podnik. Zbytek rodiny nedostane vůbec nic. Samozřejmě jsem předpokládal, že se to nikdo nedozví. Věděl jsem o tom jen já sám a rodinný právník, ale ten byl před třemi dny nalezen mrtvý ve své kanceláři, zmasakrovaný. Jeho trezor byl vytržený ze zdi a rozbitý. Jediné, co chybělo, byla kopie mé nové poslední vůle. Krátce poté znal její obsah celý zbytek rodiny. Pak… se začaly zvedat hlasy. Protestovala i Melissa, která do té doby neměla ani tušení, že je mou univerzální dědičkou.
   A teď je pryč. Nedokážu ji vypátrat. Netuším, jak se to mohlo stát. Nevím ani, jak se mohli její únosci dostat do Síně, aniž by je někdo viděl, aniž by je zachytila moje ochranka nebo nejmodernější bezpečnostní systémy, které tady mám. Melissa zmizela beze stop.“
   Okamžitě mě napadlo práce někoho zevnitř, ale měl jsem dost duchapřítomnosti, abych si to nechal pro sebe – alespoň prozatím.
   „Máte nějakou fotografii své vnučky?“ zeptal jsem se.
   „Samozřejmě.“
   Podal mi složku obsahující asi půl tuctu lesklých snímků pohlednicového formátu. Melissa Griffinová byla vysoká a štíhlá, s dlouhými světlými vlasy a bledým obličejem zcela prostým jakýchkoliv stop líčení nebo výrazu. Chladně upírala pohled na fotoaparát jako by to bylo něco, čemu se nedá věřit. Mít obchodní impérium, jí bych je nejspíš nezanechal. Ale možná v sobě ukrývala netušené hlubiny. Jednu fotografii jsem si vybral a strčil jsem si ji do kapsy kabátu.
   „Povězte mi něco o zbytku své rodiny,“ řekl jsem. „O těch vyděděných. Kde byli a co zrovna dělali, když Melissa zmizela.“
   Jeremiáš se zamračil a pečlivě zvolil slova. „Pokud je mi známo, byli všichni na dohled, přímo se mnou nebo s jinými, kteří jsou možná ještě podezíravější. Není obvyklé, že jsou všichni najednou v Síni… Stejně tomu bylo den předtím, když se někdo vloupal do Jarndyceovy kanceláře a zabil ho. Ale já si nemyslím, že by byl podezřelý někdo z mé rodiny. Nikdo z nich by se proti mně nepostavil. I když všichni skutečně zuřili, že jsem je vynechal ze své poslední vůle.“ Tiše se zachechtal. „Někteří vlastně byli doopravdy zděšení představou, že si budou muset začít sami vydělávat na živobytí.“
   „Proč jste je vydědil?“ zeptal jsem se.
   „Protože si nikdo z nich moje dědictví nezaslouží! Celé roky jsem se snažil, abych z nich udělal něco pořádného, ale nikdy nemuseli o nic bojovat jako já… Vyrůstali uprostřed blahobytu a tak měli pocit, že jsou pro něj zrozeni. Nikdo z nich by si nedokázal udržet, co bych mu zanechal! A já jsem nestrávil staletí stavěním impéria z krvi, potu a nelidské dřiny, abych se nakonec díval, jak se rozpadá jen proto, že mí potomci nemají žaludek na to udělat co je třeba. Melissa… je silná. Jí věřím. Samozřejmě jsem okamžitě najal nového právníka a nechal jsem mu vůli přepsat, nahradit ztracený dokument, ale… z důvodu, který vám nemám v úmyslu vysvětlovat, bude platná jedině pokud ji Melissa podepíše před svými osmnáctými narozeninami. Jestli to neudělá, nezdědí vůbec nic. Potřebuji, abyste mi ji našel, pane Taylore. Koneckonců, je to vaše práce. najděte ji a přiveďte mi ji domů před jejími osmnáctými narozeninami. Máte na to skoro čtyřiadvacet hodin.“
   „A jestli už je po smrti?“ zeptal jsem se.
   „Tomu odmítám věřit,“ prohlásil hlasem zcela bez emocí, zato ostrým jako břitva. „Nikdo by se neodvážil. Všichni vědí, že Melissa je moje favoritka a že bych klidně nechal vypálit celou Noční stranu, abych ji pomstil. Kromě toho, neobjevila se žádná žádost o výkupné ani pokus mne vydírat. Předpokládám, že je možné, že prostě utekla, že se zalekla zodpovědnosti, kterou jsem se na ni chystal vložit. Nikdy se nechtěla angažovat v rodinném podniku… Nebo možná dostala strach, co by jí mohli říct nebo udělat ostatní členové rodiny. Jenomže to by mi nechala vzkaz. Ne, určitě ji odvedli proti její vůli. Tím jsem si jistý.“
   „Nějací přátelé, kteří by jí mohli poskytnout útočiště?“ zeptal jsem se, abych ukázal, že se myšlenky na její útěk nemíním jen tak vzdát.
   „Skutečných přátel má velice málo a všechny jsem je už velice pečlivě, z povzdálí, prověřil. Vypadá to, že zatím nemají tušení, že zmizela. A tak to i zůstane. Nesmíte to nikomu povědět, pane Taylore. Nemohu si dovolit, aby ostatní viděli, že jsem zranitelný, nebo třeba jen vyvedený z míry.“
   „Nemožný případ s nemožnými podmínkami a nemožným termínem,“ prohlásil jsem. „Proč mi ještě nesvážete nohy, když už jste v tom? No dobře, nechte mě přemýšlet. Nemohla uprchnout z Noční strany, do normálního Londýna?“
   „Ne,“ prohlásil okamžitě. „To je nemožné. Nikdo z mé rodiny nemůže opustit Noční stranu.“
   „Vždycky se to vrátí zpátky k rodině, že?“ řekl jsem. Chvíli jsem přemýšlel. „Jestli je pořád tady, najdu ji. Ale musíte se připravit na eventualitu, že už je možná po smrti. Zavražděná někým, kdo pracuje pro některého z členů vaší rodiny, aby nemohla dědit, nebo jedním z těch četných nepřátel, které jste si za svou dlouholetou kariéru vyrobil.“
   „Najděte mou vnučku,“ řekl Griffin chladným, nevzrušeným hlasem. „A já vám za to zaplatím deset milionů liber. Zjistěte, co se s ní stalo, proč a kdo v tom má prsty. Buďto mi ji přiveďte zpátky, nebo mi přineste její tělo a jméno člověka, který to má na svědomí.“
   „I kdyby patřil k rodině?“ zeptal jsem se.
   „Zejména jestli patří k rodině,“ odpověděl Jeremiáš Griffin.
   Přistrčil mi přes stůl kufřík a já jsem ho otevřel. Byl nacpaný bankovkami.
   „Jedem milion liber,“ oznámil mi Griffin. „To je jen pro začátek. Určitě budete mít výdaje. Zbytek dostanete, až dostanu Melissu. Souhlasíte, pane Taylore?“
   „Ale jistě,“ odpověděl jsem. „Jen jsem musel popadnout dech. Pro vás jsou peníze jenom čísla, že?“
   „Takže jsme dohodnuti, pane Taylore?“
   „Jsme dohodnuti,“ odpověděl jsem a zavřel jsem kufřík. „Ale chápejte mě, pane Griffine. Najal jste si mne, abych vám zjistil pravdu o tom, co se stalo. Celou pravdu, nejenom ten kousek, který chcete slyšet. A jakmile jednou začnu, nezastavím se, dokud to nedokončím, bez ohledu na to, komu bych tím mohl ublížit. Jakmile mne jednou pustíte z řetězu, už ani vy mne nebudete moci odvolat. Pořád ještě jsme dohodnuti, pane Griffine?“
   „Udělejte co je třeba, abyste našel Melissu,“ řekl Griffin. „Je mi jedno, kdo přitom přijde k úhoně. Ani kdybych to měl být já. Říká se… že máte zvláštní nadání pro nalézání věcí a lidí.“
   „To je pravda, mám. Ale nemohu jen zvednout ruku a ukázat prstem na vaši vnučku. Tak to nefunguje. Musím položit konkrétní otázku, abych dostal konkrétní odpověď. Nebo konkrétní místo. Potřebuji vědět, kterým směrem mám hledat, teprve pak můžu použít svoje nadání. A i kdyby selhalo, pořád ještě se mohu uchýlit ke klasickému pátrání.“
   Soustředil jsem se, otevřel jsem svoje vnitřní oko, své třetí, soukromé očko, a moje nadání ožilo a ukázalo mi všechno, co bylo v konferenční síti skryté zrakům obyčejných smrtelníků. Po celé místnosti byli duchové, muži i ženy prodlévající na místě svého násilného skonu, lapeni v nekonečných smyčkách Času. Jeremiáš se činil. Vzal jsem ho za ruku, aby to viděl také, ale nedal najevo žádné citové pohnutí. Byla tam i jiná stvoření, nelidská, ale ta jen procházela, používala naši dimenzi jako stupínek k další. Takoví tu jsou vždycky. A nakonec jsem uviděl Melissu, jak běží přes konferenční síň. Nedokázal jsem určit, jestli utíká před někým nebo za někým. V obličeji měla chladný, soustředěný výraz.
   A pak byl můj vnitřní zrak zablokován a násilně vypnut silou zvenčí.
   Zavrávoral jsem a div že jsem se nesvalil k zemi. Moje vidění většího světa bylo náhle pryč, zavřelo se přede mnou. Bojoval jsem s tím a vší silou jsem se snažil své vnitřní oko znovu otevřít, abych mohl Melissu sledovat, ale ke svému úžasu jsem zjistil, že to nejde. Tohle se mi ještě nestalo. O moje nadání mne mohl připravit jen někdo neuvěřitelně mocný, například některá z Mocností nebo Zákonitostí. To by ale znamenalo, že je do toho zapleteno Nebe nebo Peklo a ty by neměly mít moc bezprostředně zasahovat do dění na Noční straně. Jeremiáš mne popadl za rameno, podíval se mi přímo do očí a chtěl vědět, co se stalo, ale já jsem naslouchal něčemu jinému. V konferenční síni jsem náhle cítil přítomnost čehosi, co tu předtím nebylo, čehosi podivného a strašlivého, co se neustále zaostřovalo a snažilo se získat tvar skrze nějž by se to mohlo projevit. Griffin se kolem sebe ostře rozhlédl. Byl se mnou stále ve fyzickém kontaktu, takže to cítil také.
   Teplota v místnosti prudce klesla, až se na oknech objevily ledové květy a na stěnách a stole jinovatka. Ve vzduchu byl cítit mrtvolný zápach. Někde někdo ječel bez konce a někdo jiný zoufale plakal. Něco zlého sem přicházelo z míst, kde sídlí zlo, opovržlivě snadno se to probíjelo ochranami síně.
   Sáhl jsem do kapsy pláště a vytáhl jsem sáček soli. Nikdy nikam nechodím bez několika užitečných maličkostí. Co nejrychleji jsem ze soli vysypal kruh kolem mne a Griffina a zamumlal jsem jistá Slova. Na Noční straně se neudržíte moc dlouho, pokud se nenaučíte provádět základní bezpečnostní opatření velice rychle. Ale duchovní ochrana vás ochrání pouze před duchovními útoky.
   Všechny televizní obrazovky najednou explodovaly a zasypaly mne i Griffina střepy jako šrapnely. Chtěl se vrhnout stranou, mimo solný kruh, ale já jsem ho popadl za rameno a zařval jsem mu do ucha, aby zůstal kde je. Okamžitě se mi vytrhl, ale mlčky přikývl. Kupodivu ani nevypadal vyděšeně, spíše popuzeně. Ohlédl jsem se k rozbitým televizím. Elektronické součástky se plazily ven, doslova se vylévaly v proudu kovu, křemíku a plastu. A z těchto trosek technologie se postupně zhmotnila entita, která na nás zaútočila.
   Pomalu se před námi vztyčila, vysoká, výhrůžná, tvarem podobná člověku ale rozhodně ne lidská. Byl to jen neživý konstrukt vyrobený z pokroucených kovových kostí s křemíkovými šlachami, prsty ostrými jako břitvy a plastovým obličejem se žhnoucíma očima a ostrými kovovými zuby. Sunul se ke mně a Griffinovi a přitom jiskřil nedokonale vybitou elektřinou. Čistě fyzická hrozba, proti které nám solný kruh neskýtal vůbec žádnou ochranu.
   „Tohle dobou už by se měla aktivovat bezpečnostní opatření síně,“ prohlásil Griffin hlasem sice napjatým, ale klidným. „A každým okamžikem by sem měli vtrhnout lidé z mé ochranky ozbrojení po zuby.“
   „Já bych na to nesázel,“ odpověděl jsem. „Máme co do činění s jednou z větších Mocností. Klidně vsadím celou zálohu, kterou jste mi dal, že tuhle místnost dokonale odřízla od okolního světa. Budeme si muset poradit sami.“
   „Nemáte u sebe čistě jen náhodou zbraň?“ zeptal se Griffin.
   „Ne,“ odpověděl jsem a usmál jsem se. „Nikdy jsem žádnou nepotřeboval.“
   Opatrně jsem znovu vyzkoušel svůj vnitřní zrak. Mocnost mne připravila o schopnost vypátrat Melissu, ale moje nadání stále fungovalo. Zdědil jsem ho po své matce, prastaré a příšerné Bytosti známé jako Lilith, a odejmout mi ho nejspíš mohl jen sám Stvořitel nebo Nepřítel. Pootevřel jsem svoje třetí oko, jen maličko, abych na sebe příliš neupozornil, a zapátral jsem po Noční straně po místě, kde zrovna prší. Kovový konstrukt už byl skoro u nás, dychtivě k nám natahoval svoje vražedné ruce. Rychle jsem našel dešťovou bouři a pak už byla ta nejjednodušší věc na světě přenést liják do konferenční síně a pořádně jím zkropit konstrukta.
   Plastová tvář se na okamžik zkřivila, jak ze sebe vyrazil nelidské zaječení statické elektřiny, a pak se celá ta věc zhroutila a rozpadla na jednotlivé díly, zkratovaná deštěm. Nyní už neškodné součástky konstrukta se rozsypaly po podlaze. Poslal jsem déšť zpátky tam, kde jsem ho našel, a v konferenční síni znovu zavládl klid a mír.
   Opatrně jsem se rozhlédl, ale pocit útočící entity byl ten tam. V místnosti se už zase oteplovalo, námraza na stěnách a oknech rychle tála. Vyšel jsem ze solného kruhu, kopl jsem do součástek povalujících se na podlaze a pak jsem pokynul Griffinovi, aby mne následoval. Podívali jsme se na to, co zbylo z konstrukta. Nezdálo se, že by ho to vyděsilo nebo že by to na něj udělalo dojem.
   „Jeden z vašich nepřátel?“ zeptal jsem se.
   „Pokud vím, tak ne,“ odpověděl. „Možná jeden z vašich?“
   V tu chvíli konečně vtrhli do místnosti muži z Griffinovy ochranky, ječeli na sebe, pobíhali sem a tam a mávali zbraněmi. Griffin se do nich pustil a dožadoval se vysvětlení, kde k čertu byli, když mu hrozilo nebezpečí. Muži z ochranky se dali před čirou silou jeho zuřivosti na ústup a on je zahnal na chodbu s instrukcí, aby prohledali zbytek Síně a nevraceli se s hlášením dokud se jim nepodaří objevit něco, čím by ospravedlnili svou existenci a horentní mzdy.
   Zatímco se zabýval jimi, přemýšlel jsem. Zjevení tak mocné Entity záležitost značně komplikovalo. V neposlední řadě i proto, že jsem neměl tušení, jak by mohlo zapadat do obyčejného únosu. Nebo útěku z domu. Jestliže jsem k nalezení Melissy nemohl použít svůj vnitřní zrak… budu to muset udělat klasickým způsobem. Vyslechnout všechny, kdo jsou do toho nějak namočení, a doufat, že budu dost chytrý, abych poznal, když mi někdo z nich zalže. Řekl jsem to takhle Griffinovi, když jsme opět osaměli, a on okamžitě přikývl.
   „Máte moje svolení vyslechnout všechny členy mé rodiny, personálu a zaměstnanců. Ptejte se jich na co chcete a jestli vám někdo z nich bude dělat potíže, ohlaste mi to.“ Krátce se usmál. „Jak ale docílíte toho, aby s vámi spolupracovali a řekli vám, co potřebujete vědět, je samozřejmě váš problém.“
   „Samozřejmě,“ přikývl jsem. „Uvědomujete si, že bych mohl klást… osobní otázky vašim nejbližším rodinným příslušníkům. Vaší ženě a dětem.“
   „Ptejte se jich na cokoliv. Klidně to z nich vytlučte, když si budete myslet, že je to nutné. Záleží mi jen na tom, abyste našel Melissu než bude příliš pozdě.“
   „Rád bych slyšel, jaký dělá vaše rodina dojem na vás,“ řekl jsem. „Všechno, co si myslíte, že bych měl vědět…“
   To hlavní jsem už věděl. Griffinové byli koneckonců na Noční straně celebrity a každé jejich slovo nebo čin se okamžitě stávalo námětem do společenské rubriky. Kterou, jak je všeobecně známo, občas pročítám. Ale zajímalo mne, co mi k tomu může říct on, a co bylo možná ještě důležitější, co mi neřekne.
   „Kdokoliv z nich v tom může mít prsty,“ řekl zamračeně. „Asi by si na to mohli někoho najmout… Ale žádný z nich by se neodvážil tak otevřeně se mi postavit. Nesmrtelní jsou jen díky mě, ale nemůžete čekat, že vděčnost vydrží navěky. Moje drahá žena Mariah je mi oddaná. Není moc chytrá, ale dost na to, aby chápala, co je v jejím zájmu. Můj syn William, můj nejstarší… je slabý, bezpáteřní a nepodnikavý. Ačkoliv Bůh ví, že jsem se snažil dost udělat z něj svého dědice, který by toho byl hoden. Ale vždycky byl pro mě jen zklamáním. Měl v sobě příliš mnoho ze své matky. Proti mé vůli se oženil s Glorií, bývalou supermodelkou. Docela hezká, řekl bych, ale šarmu a osobnosti má asi tolik jako obálka módního časopisu. Provdala se za prachy, ne za chlapa. Nějak se jim ale podařilo zplodit mou chytrou a báječnou vnučku Melissu.
   Moje dcera Eleanor se nezajímá o nic jiného, než ukájení svých rozličných chutí. Za Marcela se provdala jen proto, že jsem jí dal jasně najevo, že se za někoho provdat musí. Nemohl jsem ji nechat, aby celý život běhala po Noční straně jako mrouskavá kočka. Měl jsem vědět, jak to musí dopadnout. Marcel propadl hazardu. Ošklivě. A ten hlupák si myslí, že o tom nevím. Mají spolu syna, mého vnuka Paula. Vždycky pro mě byl záhadou, stejně jako pro své rodiče. Kdybych si to neprověřil, skoro bych řekl, že je podvržený.“
   A to bylo asi tak vše, co byl ochoten říct o svých nejbližších a nejdražších. Vzal jsem si kufřík, překvapeně jsem zabručel nad tím, jak je těžký, a kývl jsem Griffinovi na rozloučenou.
   „Dám vám vědět, až něco objevím. Mohu se vás zeptat, kdo mě u vás doporučil?“
   „Walker,“ odpověděl a já jsem se musel usmát. Samozřejmě. Kdo jiný?
   „Ještě poslední otázka,“ řekl jsem. „Proč si vůbec nesmrtelný myslí, že potřebuje poslední vůli?“
   „Protože ani nesmrtelnost nevydrží věčně,“ odpověděl Jeremiáš Griffin.

Green, Simon R.: Učiněné peklo (Hell to Pay)
nakladatel: Polaris
překlad: Josef Hořejší
obálka: Jonathan Barkat
cca 240 stran; paperback; 105 x 175
plánováno na rok 2007