Upřímně děkuji všem, kdo mi ať už vědomě či nevědomky pomáhali napsat Tuláky a Ostrovany, kdo přispěli různými druhy pomoci, radou či inspirací.
   Jmenovitě bych rád zmínil Eimera Gallaghera, Chrise Shawa, Ann Hunterovou, Jenny Woodovou, Jona Balleye, Joy Balleyovou, Martina Dowa, Liz Mannersovou, Neeleigha Sparkse, Suzy Frithovou, Simona Fritha, Andrewa Taylora, Wendy Turyovou, Anne Deweovou a samozřejmě Pauline Cockayneovou.
   Bez nich by tato kniha byla zcela jiná.
   S.V.C.
   
   Obsah
   
   Jedna:
   PŘEDMĚTY TOUHY
   Dvě:
   STRACH Z TANCE
   Tři:
   ORIENTACE A DEZORIENTACE
   Čtyři:
   PŘÍBĚHY Z DOLNÍHO MĚSTA
   Pět:
   OKO POŠTOLKY
   Šest:
   DAR
   
   Jedna:
   PŘEDMĚTY TOUHY
   
   Jmenuji se Lee, tohle je můj dům a ve svém domě na tebe čekám. Byl jsi dlouhá léta pryč a já celá ta dlouhá léta čekám. Ale čekám trpělivě, protože vím, že se dříve nebo později musíš vrátit.
   Možná mě neznáš, já tě však znám dobře. Znám tě líp, než kterýkoliv jiný živý tvor, protože toho dne, kdy ses narodil, došlo také k mému zrození, a od toho dne až dodneška tě sleduji a čekám.
   Mé oči viděly, jak jsi byl ze svého bezpečného místa nedobrovolně vypuzen ven do světa, jak jsi oplakával všechno, cos musel nechat za sebou. A tvůj smutek byl tvůj první dárek pro mě a tvůj smutek mi byl k užitku.
   Jak jsi začal růst, rostlo i mé tělo a vždycky’s mě měl po svém boku. Mé oči viděly, jak jsi podnikal první váhavé krůčky na cestě životem a jak jsi našel radost a viděly, jak jsi objevil rozkoš. Ale pod mým dohledem jsi byl i jindy. Mé oči viděly, jak jsi objevil smutek, viděly, jak jsi objevil hněv a viděly, jak jsi objevil bolest. A když jsi objevil všechny tyhle věci, vrátil ses ke mně. Vrátil ses ke mně a dal’s mi svůj smutek, dal’s mi svůj hněv a dal’s mi svou bolest a pověřil’s mě, abych se o ně staral. A tyto dary mě potěšily; i ony mi byly k užitku.
   Mé zraky tě sledovaly na každé křižovatce a sledovaly, jak jdeš po cestě, kterou sis zvolil. Avšak za každou zvolenou cestou zůstává cesta, kterou sis nevybral, a ty víš, co je to litovat těch opominutých cest, ty znáš lítost pro věci, nad nimiž jsi ztratil svou moc, víš, co je to litovat věcí, které třeba někdy byly, ale už být nemohou. A tys mi daroval svou lítost a mně tvá lítost byla k užitku.
   A tvá lítost dala vzniknout mé síle a z tvého smutku vzešla má hbitost a z tvého hněvu má pružnost a z tvého zármutku má smělost.
   A tak jsem teď tady, ve svém domě, a čekám. Jsem tu ve své podkrovní místnůstce či ve sklepě nebo v nějakém zapomenutém koutku a čekám. Celá léta tu pro mě nebyla žádná práce, jen čekat. Občas v noci, když mě mohly vidět jen hvězdy, dalo se vyběhnout do zahrady a radovat se z bujné vegetace. Občas za úsvitu bylo možné sejít dolů ke břehu a tam nabídnout své tělo osvěžujícím vodám. Občas za soumraku byla chvilka času postát u zrcadla, zdokonalovat své postoje, obdivovat hru světelných paprsků na pružné postavě, ty hladké, dokonalé údy, jemnou konturu lícní kosti.
   Nejvíc ze všeho však miluji tanec. Nejraději tancuji na svou vlastní tajnou, temnou hudbu. Tiše, vskrytu splétám nekonečný vzor, spřádám svou síť z arabesek, balancuji, metám kozelce a salta, skáču, otáčím se vzhůru nohama, se zemí pod rukama a s nohama ve vzduchu- tančím tanec stínu.
   A brzy přijde čas, kdy mě budeš muset ještě jednou poznat. Brzy přijde čas, kdy budeš muset dokořán otevřít dveře, ty dveře, které tě chrání před všemi věcmi, na něž bys tak rád zapomněl. Brzy přijde čas, kdy budeš muset dokořán otevřít dveře tohoto domu. A brzy přijde čas, kdy se budeš muset setkat se mnou.
   Protože já jsem tvůj stín, ale také tvůj ochránce. Bojíš se mě, ale potřebuješ mě, protože tvůj strach tě chrání, tvůj strach je tvou obranou. Ano, zdi tohoto domu jsou postaveny ze strachu a jsou to pevné zdi. Dost pevné, aby tě ochránily přede vším, před čím potřebuješ ochránit, ale bojíš se to pojmenovat, dost pevné, aby tě ochránily před vším, co hledáš, ale neodvažuješ se najít, dost silné, aby tě ochránily před vším, po čem toužíš, ale bojíš se to obejmout.
   Neboť tento dům je mým královstvím a v tomto domě, o samotě s tvou lítostí a smutkem a bolestí a hněvem, nabývám na síle. Získávám sílu a hbitost a smělost, získávám pružnost a připravuji se na to, co má přijít.
   
   Z deníku Viktora Lazara
   
   Pátek 23. ledna
   Tato zima je neobyčejně krutá a já už si pomalu začínám zoufat ze své bědné existence v tomto proklatém pokojíku. Mé finance se už téměř vypařily, takže si nemohu dovolit žádné výstřelky a jsem nucen spokojit se s tou nejprostší stravou. Nemohu si dokonce ani dovolit udržovat přes den oheň, takže se okolo poledního většinou vydávám na hodinovou svižnou procházku. Ve dnech, kdy je venku příliš mokro na procházení, mi nezbývá, než se na odpoledne uchýlit na lůžko a zabalit se do přikrývek a peřin proti chladu.
   Když jsem odcházel ze služby u krále, domníval jsem se, že mé výslužné bude stačit k tomu, abych z něj mohl vyžít asi pět měsíců, bohužel jsem se však zmýlil ve svých výpočtech a neodhadl jsem správně dobu, která může být zapotřebí k nalezení výnosného zaměstnání. A tak, jak měsíce plynuly a jedno zklamání následovalo druhé, musel jsem si postupně hledat stále nuznější ubytování a každý další pokoj byl menší a ubožejší, než ten předchozí. Někdy jsem se přistihl při úvahách, jestli by tehdy přece jen nebylo bývalo lepší zůstat ve službě. Musím si však poctivě přiznat, že armáda není vhodným místem pro muže v mých letech.
   Nicméně základní disciplínu je třeba stále dodržovat, takže jsem si zavedl určité zvyky, od nichž si nedovolím žádné odchylky. Každé ráno, bez výjimky, prohlížím inzeráty a pečlivě si poznamenávám každou nabídku, která se zdá být alespoň trochu slibná. Píšu žádosti a čtu a zakládám si případné odpovědi, které mi přijdou ranní poštou. Těch odpovědí bylo bohužel zatím jen velmi málo. A když budu upřímný, musím připustit, že mě nenáročné zaměstnání v armádě, kde jsem strávil tolik let, velmi špatně připravilo na život v tomto neznámém světě za zdmi kasáren.
   Například dnes jsem napsal sedm dopisů. Ranní poštou však došly jen dvě odpovědi. V první z nich mi sdělovali, že v současné době bohužel nemohou využít mé služby, ale v budoucnu se mi určitě ozvou- kolikrát už jsem podobná slova četl!- a ve druhé bylo strohé odmítnutí. Na většinu svých žádostí nedostávám vůbec žádné odpovědi.
   Alespoň že je dnes venku sucho. Hned jak dopíšu tento zápis, vydám se na svou obvyklou procházku na poštu na konci ulice. Pak zajdu na tržiště. Má běžná strava v poslední době sestává z dušené kořenové zeleniny; abych se potěšil za dlouhých, osamělých víkendů, dopřávám si občas luxus- koupím si kousíček laciného masa.
   
   Pondělí 26. ledna
   Poštovní doručovatel mi dnes ráno nic nepřinesl, ale později někdo neočekávaně zaklepal na dveře mé ložnice. Byl jsem překvapen, když jsem za nimi spatřil majitelku domu. Je to robustní žena, které se většinou nechce zdolávat schodiště a zůstává dole v kuchyni se svými psy. Tentokrát však vystoupala nahoru a v ruce držela dlouhou, bílou obálku, zapečetěnou červeným voskem, s mým jménem, napsaným neuspořádaným, kostrbatým písmem. Tento dokument, jak mi sdělila, byl před chvílí doručen do domu. Přinesla ho údajně starší dáma, oděná v dlouhém, staromódním kabátě. Určitě to nebyla zaměstnankyně pošty! Okamžitě jsem vyrazil k oknu, ale už po ní nebylo ani stopy.
   Jakmile se má bytná vrátila do svých pokojů, zlomil jsem chvějícími se prsty pečeť na obálce a vytáhl jediný list pergamenu, který obsahovala. S narůstajícím překvapením jsem četl to, co jsem nemohl pokládat za nic jiného, než nabídku zaměstnání! Zprvu jsem si nemohl vybavit, k jaké nabídce se ten dopis vztahuje, ve svých záznamech jsem však našel následující inzerát:
   
   Výpomoc s rekonstrukcí domu
   Můj dům je velmi rozlehlý a velmi zanedbaný a bude zapotřebí mnoho práce, aby byl opět způsobilý k obývání. Přivítám jakoukoliv pomoc spolehlivé a pracovité osoby. Pokud se domníváte, že máte pro tuto práci dostatečnou kvalifikaci, napište prosím na tuto adresu…
   
   Podpis nebylo možné dešifrovat. Během posledních měsíců jsem odpovídal na mnoho podobných inzerátů, není tedy nejspíš nijak překvapující, že jsem si nemohl vzpomenout na tuto stručnou nabídku. Domnívám se, že jsem na ni v záplavě mnoha podobných inzerátů prostě zapomněl. Snažil jsem se vybavit si svou odpověď. Nejspíš jsem v ní vyzdvihl své metodické myšlení, schopnost vést druhé, talent k vedení účetnictví a vyjmenoval dlouhý seznam složitých organizačních úkolů, kterých jsem se v minulosti rychle a efektivně zhostil.
   Obrátil jsem svou pozornost k dopisu. Pisatel mě žádal, abych se, jakmile to bude jen trochu možné, dostavil na adresu kraji města. Jméno ulice mi bylo povědomé, ale ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem si vybavit, že bych si tam kdy všiml nějakých soukromých domů, ať už zchátralých nebo jakýchkoliv jiných.
   Každopádně si, než vyrazím, budu muset vyleštit boty, zastřihnout knír a vykartáčovat svou parádní uniformu. Musím se svému budoucímu zaměstnavateli ukázat v tom nejlepším světle.
   
   Zrzek Brown a jeho matka
   „Natáhni si ty ponožky pořádně, Michaeli. Takhle přece nemůžeš jít do školy!“
   Zrzek Brown se zastavil u přední branky. Opřel se o sloupek, jeho těžká brašna se klinkala před ním. Opatrně balancoval nejdřív na jedné, pak na druhé noze a vytahoval si své kousavé šedé ponožky. Matka na něj z domu pořád něco volala.
   „A nezapomeň za sebou zavřít branku.“ Její hlas zněl rozzlobeně. „Aby nám to listí nenalítalo na záhony. A po škole rovnou domů. Ne aby ses zase někde poflakoval s Hopkinsovic kluky!“
   Zrzek s povzdechem zavřel branku a srovnal si brašnu do správné polohy na boku. Pak se vydal na roh, kde začínala hlavní ulice.
   
   Chlapec žil sám se svou matkou. Byl křtěný jako Michael Brown, ale kvůli jeho pihovatému obličeji a rozježené kštici ryšavých vlasů mu všichni ve vesnici říkali Zrzek. Tedy všichni kromě jeho matky a samozřejmě staré Hopkinsové. Jeho matka neměla ráda přezdívky. Vlastně bylo hodně věcí, které Zrzkova matka neměla ráda. Například nerada prala prostěradla a povlečení. To bylo trochu zvláštní, protože se zdálo, že tráví při jejich praní skoro veškerý svůj čas, kromě doby, kterou strávila prací v místním kostele. Říkala Zrzkovi, že musí prát pro jiné lidi, protože si musí nějak vydělávat na živobytí, a že člověk někdy musí dělat věci, které se mu nelíbí. V domě to bylo neustále cítit mýdlem a škrobem a čerstvě vyžehleným plátnem. Někdy dámy z velkých domů zvonily u zadních dveří a vyzvedávaly si své prádlo, častěji však paní Brownová musela vyrazit na hlavní ulici, aby jim prádlo doručila.
   Paní Brownová také neměla ráda, když se jí Zrzek ptal na svého otce. Neřekla mu nikdy víc, než to, že jeho otec musel už před dlouhými lety odejít a že už se nevrátí. Když se Zrzek snažil zjistit něco víc, rozhněvala se a on zjistil, že už nemá odvahu ptát se dál.
   V jejich domku nebylo mnoho nových věcí. Stůl byl starý a poškrábaný, nádobí otlučené a z křesel lezla výplň. Když paní Brownovou nezaměstnávalo prádlo, seděla u kamen v malém obývacím pokoji a pletla, látala nebo spravovala oblečení.
   
   „Dneska jsem mluvila s učitelem,“ řekla paní Brownová jednou večer. Seděla na svém obvyklém místě u kamen a přišívala záplatu na Zrzkovy druhé nejlepší kalhoty. „Říkal, že si ve škole vedeš moc dobře.“ Zrzek se neklidně zavrtěl. „Ne, poslouchej. Říkal, že kdyby ses snažil, mohl bys jít na střední školu, až budeš větší. A pak se třeba dostat na vysokou. Myslíš, že by se ti to líbilo?“
   Zrzek přikývl. Měl školu rád, ale nikdy doopravdy nepřemýšlel o tom, co bude pak.
   „A možná bys pak mohl jít bydlet do hlavního města. Něčím se vyučit.“ Zrzek si všiml, že se matka při řeči dívá do rohu místnosti. Skoro to vypadalo, jako by mluvila sama k sobě. „Mohl bys mě ve stáří podporovat. Nechce se mi věčně prát prádlo.“ Podívala se znovu na něj. „Musel by ses samozřejmě moc snažit. Ale to by ti asi nevadilo, ne?“
   
   Vesnice, kde žili, byla malá. Rozkládala se v odlehlém, dosud nezmapovaném koutu země. Poblíž bylo jen jedno město a královské dálnice spolu s hlavním městem byly pěkně daleko. Ve vesnici se objevovalo jen málo cizích lidí, všichni se tu navzájem znali a zdálo se, že každý dobře ví, co jeho bližní dělají. Vesnice byla dost velká na to, aby měla svou vlastní školu, ve škole však byla jen jedna třída a jeden učitel, muž, z jehož prastarého tvídového saka neustále vzlínal pach tabákového kouře. Jediným dalším dospělým, který se ve škole objevoval, byla stará Hopkinsová, které muselo být dobře přes osmdesát. Byla to věčně špatně naladěná stařena, která každé ráno chodila zametat podlahu třídy a zatápět ve starých litinových kamnech v rohu.
   Stará Hopkinsová zrovna procházela brankou u školy, když Zrzek přišel. Krátce na něj pohlédla.
   „Pospěš si, Michaeli,“ zabručela. „Není dobré chodit pozdě.“
   Zrzek stál na kraji školního dvora a rozhlížel se kolem sebe. Eileen Gilbertová a pár dalších holek si společně prozpěvovalo a skupina kluků si čutala s míčem. Ve vzdálenějším koutě se Colin Hopkins a jeho bratr Sammy namáhavě škrábali na vrchol prolézačky. Zrzek je pozoroval, ale k žádné ze skupinek se nepřidal. Byl šťastný, když si mohl hrát sám. Nebo alespoň nebyl nešťastný.
   
   Ve třídě bylo toho rána horko a Zrzkovi začalo být nepříjemné, jak ho ponožky koušou do lýtek. Nenápadně si pomocí chodidel stáhl obě ponožky ke kotníkům. Věděl, že si je nesmí zapomenout zase vytáhnout, než dorazí domů k matce, ale zrovna tak věděl, že učitel se o takové věci moc nestará.
   Zrzek se rozhlížel po třídě a ostatních dětech. Seděly v lavicích po dvou, jedině Zrzek seděl sám. Všichni měli novější oblečení než on a jak si uvědomoval, všichni také měli otce. Na chvilku se cítil osamělý.
   Pak ale učitel zachytil jeho pohled a Zrzek rychle obrátil svou pozornost zpátky k příkladům, které měl před sebou. Hned ten první mu šel skoro sám a Zrzka postupně pohltil příjemný svět čísel. Nevšiml si, když učitel odešel ze třídy a vlastně si ani nevšiml, když žáci začali hlučet. Když na stole před ním přistála papírová vlaštovka, odstrčil ji, stále pohlcen prací. A počítal dál, dokud neucítil lehký dotyk na rameni. Učitel byl zpátky ve třídě a stál teď vedle Zrzkovy lavice. A vedle něj stála zvláštní holčička.
   „Tohle je Laurel,“ řekl učitel. „Laurel, sedni si sem. Tohle je Michael Brown. Lidi mu většinou říkají Zrzku, asi je ti jasné proč. Browne, rodina Laurel se právě přistěhovala do vesnice. Rád bych, abys na Laurel dohlédl a pomohl jí se tu zorientovat a tak dál.“
   První věc, které si Zrzek u Laurel povšiml, byla, že její šaty byly staré a odřené a záplatované zrovna tak, jako jeho vlastní. Měla dlouhé, husté, černé vlasy, které nenosila svázané v copech nebo do culíku, ale trochu neupraveně rozpuštěné. Její tvář byla bledá, měla žlutohnědý odstín a velké tmavé oči, které se dívaly přímo na něj, jako by zářily jakýmsi vnitřním světlem. Působila nepokojně a její pohyby byly rychlé a živé. Vedle ní se ostatní děti najednou zdály být pomalé a těžkopádné. Zrzek z ní nemohl spustit oči, když si sedala vedle něj.
   „Zrzek má holku!“
   Drsný hlas, který se ozval ze zadní části třídy, patřil jednomu z bratrů Hopkinsových. Pár dětí se zahihňalo, ale všichni se rychle uklidnili, když se na ně učitel přísně podíval.
   
   Zpočátku se Zrzek Laurel trochu styděl. Ostatní děti se měly na pozoru před kýmkoliv novým nebo cizím a udržovaly si ostražitý odstup, takže ti dva, ať už náhodou, či úmyslně byli odkázáni na sebe navzájem. O přestávce Zrzek dívku vzal na prohlídku budovy, dvorku a malého rozbláceného pozemku na konci dvora. Brzy zjistil, že Laurel bude potřebovat pomoc s učením. Nejspíš se předtím ve škole učila jiné věci než oni.
   V následujících týdnech se obě děti spřátelily. Když bylo hezké počasí, sedávaly spolu na prolézačce na druhé nejvyšší plošině a klimbaly nohama. Laurel dokázala po prolézačce šplhat jako kočka a smála se na Zrzka, který se namáhavě plazil za ní. Když pršelo, seděli v malém domečku na konci školního pozemku a třísky z lavičky je škrabaly do nohou.
   „Spadly ti ponožky,“ škádlila ho jednou Laurel.
   „Mně je to jedno,“ odpověděl Zrzek. „To mojí mámě to vždycky vadí.“
   „Mně je to taky jedno,“ řekla Laurel. Náhle se naklonila a zašeptala mu do ucha: „Kromě toho máš pěkný nohy.“
   Zrzek cítil, jak mu na krk a do tváří stoupá ruměnec. V tu chvíli však začal učitel zvonit a on byl ušetřen rozpaků a přemýšlení, co by jí měl odpovědět.
   
   „Ahoj Laurel,“ řekla paní Brownová, když se vynořila z malé kuchyňky s tácem marmeládových koláčů a dvěma sklenicemi mléka. „Michael mi o tobě vyprávěl. Vlastně v posledních dnech nemluví o ničem jiném. Nechceš si jít sednout ke stolu?“
   Zrzkova matka se moc chtěla setkat s jeho novou kamarádkou a nakonec Zrzka přesvědčila, aby ji pozval na návštěvu. Teď stála v kuchyňských dveřích a dívala se, jak se děti hladově pouštějí do jídla.
   „Koukej, co mám,“ řekla Laurel, když dojedli. Z vnitřní kapsy šatů vytáhla legrační malou koženou taštičku a na ubrus z ní vysypala hromádku zaprášených mincí. Zrzek se na ně zadíval.
   „To jsou peníze z každé země na světě,“ vysvětlila mu. „Dala mi je prababička. Sbírala je všude, kam přijela.“
   Zrzek prohlížel sbírku jako očarovaný. Fascinovaly ho ty podivné tvary a barvy. Některé z mincí měly uprostřed otvor, jedna byla vyrobena z kosti, další měla tvar hvězdy…Vybral si malou šestihrannou stříbrnou minci a převracel ji v dlani. Na jedné straně byla vyobrazena hlava ženy, možná královny nějaké cizí země, na druhé straně byl zase obrázek malého zvířete, možná psa.
   „No ale odkud je?“ řekla Laurel. „Babička mi to říkala, ale já jsem to zapomněla. Všechny jsme je pojmenovaly. Téhle jsme říkaly štěněcí penny. Líbí se ti?“
   Zrzek mlčky přikývl.
   „Můžeš ji mít, jestli chceš,“ řekla Laurel jakoby nic. „Mám jich ještě poustu.“
   Zrzek, stále mlčící, strčil minci do kapsy. A v té chvíli měl dojem, že někde v hloubi Laureliných tmavých očí zahlédl skrytý nepokoj. Ale v následujícím okamžiku už tam nebylo nic. Když Laurel začala uklízet ostatní mince, přišla z kuchyně paní Brownová. Přelétla pohledem stůl a Zrzkovi neušel přísný výraz, který se objevil v její tváři.
   Když Laurel odešla, paní Brownová chvíli něco povídala, o dámách v kostele a o starém králi v jeho paláci v hlavním městě. Vyspravila pár kousků prádla, složila pár prostěradel a vyleštila stříbrné svícny. O Laurel se nezmínila a ani nenavrhla návštěvu zopakovat. Zrzek cítil, že se návštěva nějak nezdařila, a tak také nic neříkal.
   
   „Hele,“ řekla Laurel.
   Byl další den ráno a oni byli v rohu školního dvora. Laurel stála proti zdi. Pomalu zvedla ruce nahoru nad hlavu a jednu nohu natáhla před sebe. Zrzek ji sledoval, celý zmatený, a přemítal, co se asi bude dít dál. Laurel dlouho jen tak stála. Pak trošku poskočila a než si Zrzek mohl uvědomit, co se děje, mrskla rukama před sebe, vyšvihla nohy a najednou stála na rukou zády ke zdi. Dlouhé černé vlasy se jí mezi nataženými pažemi houpaly sem a tam, ošuntělá sukně jí visela dolů přes obličej a její světle hnědé nohy trčely přímo nahoru s podpatky odřených sandálů lehce se opírajícími o zeď. Zrzek ztratil řeč. Něco takového v životě neviděl. Cítil,jak se mu zvedá žaludek a srdce jako by mu chtělo vyskočit z krku. A pak ruce a nohy najednou zamávaly ve zběsilém víru a Laurel tu stála opět na nohou, byla celá červená v obličeji, hihňala se a oprašovala si prach z dlaní a uhlazovala vlasy z obličeje.
   „Vsadím se, že ty tohle neumíš.“
   Zrzek jako by nemohl popadnout dech a šaty se mu zdály těsnější než obvykle.
   „Ale chtěl bych,“ podařilo se mu nakonec ze sebe vypravit. „Ukážeš mi, jak na to?“
   Laurel se na něj podívala. Obočí jí pomalu vyjelo vzhůru. Pak se ušklíbla.
   „Dobře.“ Teď už se dokonce naplno smála. „Ale to si mě nejdřív musíš chytit.“ A vyrazila přes dvůr.
   
   Divadlo magie
   Zvony Institutu kalibrace zrovna vyzváněly, když muž v širokém klobouku procházel Západní branou a pak cílevědomě vykročil širokou, stromy lemovanou třídou, která protínala obchodní čtvrť. Kolem těla mu povlával kouzelnický plášť se zlatými a šarlatovými ornamenty a dusot jeho těžkých bot varoval kolemjdoucí, aby mu šli z cesty. Chodil stejnou cestou ze své domovské čtvrti na Západním předměstí přes město na své pracoviště v Královském paláci každé ráno z uplynulých dvaceti let a okolní vjemy a zvuky už ani trochu neupoutávaly jeho pozornost. Svižně prošel rušným tržištěm, ignoroval výstražné cinkání kočárů a neochvějně pokračoval ve své pouti po hlučných ulicích. Jeho pohled směřoval k zemi a zdálo se, že vůbec nevnímá, co se kolem něj děje. Vzhlédl jen jednou, to když se přiblížil k paláci, aby si prohlédl vlnící se řadu signálních praporků, ukotvených u strážnice paláce.
   Boje v pohraničí pokračují… král bude ve své rezidenci po celý týden… milice zadržela šestnáct zločinců… Vlkodlaci mají na svědomí další krutou vraždu… Jinými slovy, nedělo se nic neobyčejného. Pokývl hlavou a prošel hlavní branou do nádvoří paláce, přičemž krátce pokynul letitému strážnému, který zastával svůj post, co si pamatoval. Na vzdálenější straně nádvoří prošel nenápadnými dveřmi ve vysoké kamenné zdi, rychle překonal úzké schodiště, zahnul doleva, pak doprava a zamířil do dlouhé rovné chodby. S pohledem stále upřeným na zem pokračoval kvapně ve své cestě a zvuk jeho kroků se odrážel od kamenné dlažby. Konečně stanul před těžkými dubovými dveřmi, na nichž se skvěl následující text:
   
   DIVADLO MAGIE:
   LEONARDO PEGASUS,
   HLAVNÍ KRÁLOVSKÝ KOUZELNÍK
   Prosím zvoňte
   
   Něco si pro sebe zabručel, propátral záhyby svého hávu a nakonec našel masivní železný klíč, který zasunul do zámku. Po dalším zuřivém šustění šatů, několika vzdorných zaskřípěních zámku a mnoha mručivých zvucích se mu podařilo klíčem otočit. Otevřel vrzající dveře, pečlivě si otřel boty o zašlou rohožku a shýbl se, aby sebral ze země poštu. Roztržitě se rozhlédl po předpokoji, vzal na vědomí povědomé zaprášené seskupení ošuntělého nábytku, ohromných stohů papíru, neuspořádaných polic s knihami a povalujících se pracovních pomůcek. Pokoj byl chabě osvětlen jediným malým zamřížovaným oknem, ale on nepotřeboval žádné další světlo, aby se v něm vyznal. Nepřítomně pohlédl na kupičku dopisů, které svíral v ruce. Většinu z nich bez zájmu odhodil na malý psací stůl, čímž zvedl středně velký oblak prachu. Na jednom z dopisů však byla královská pečeť a tento dopis, jak věděl, nepočká. Zlomil pečeť, rozbalil svitek pergamenu a podíval se text, který obsahoval, přičemž si občas učinil poznámku špačkem tužky, který vytáhl z kapsy vesty.
   Jeho soustředění náhle narušilo divoké zadrnčení zvonku u dveří a několik dalších protivných minut strávil jednáním se dvěma stěhováky, kteří si zřejmě spletli adresu. Pocítil velkou úlevu, když si vzpomněl, že už zanedlouho přijde jeho nový asistent. Určitě bude užitečné mít zase někoho k ruce, ale na druhé straně…
   Znovu mu v mysli proběhly známé argumenty pro a proti zaměstnání asistenta, pak však tyto myšlenky odsunul stranou, aby se k nim později vrátil. Svlékl si plášť a klobouk a nedbale je pohodil na stolek. Pak prošel skrz všechen ten nepořádek k menšímu otvoru ve stěně, lemovanému starými vybledlými sametovými závěsy, které kdysi bývaly temně rudé, ale teď byly téměř bezbarvé. Roztáhl závěsy a odkryl nízké dveře, které se daly snadno odemknout otočením malého, lesklého klíče, trochu se sehnul, prošel dveřmi a po třech schůdcích sešel do svého království.
   Chvíli se ve tmě rozkoukával a pak jeho prsty našly panel s ohromnými vypínači. (V té době byla elektřina zavedena jen v několika částech paláce, zvláštní povaha kouzelníkovy práce si ovšem žádala přístup k nejmodernějším technologiím.) Cvakl vypínačem a jeskyni podobný klenutý prostor Divadla magie ožil. Jeho nozdry reflexivně nasály známý pach spáleniny a prachu, smíšený s vůní barvy, lepidla a ozónu. Leonardo Pegasus se zastavil, aby nabral vzduch do plic. Pak vyšel na hlavní pódium svého divadla a dal se do práce.
   Hlavní jeviště právě celé zabíral reliéfní model příhraniční oblasti na jihu království. Král tam v posledních osmnácti měsících vedl vojenskou operaci a kouzelníkův model do nejmenšího detailu zachycoval její aktuální stav. Na modelu byl přesně vyobrazen každý kousek terénu. Po krajině byly rozesety malé modely bojujících jednotek a válečných strojů- některé z nich byly malé a slabé, jiné zase silné a překypující energií. Každá z jednotek byla přesně vyvážená co do úrovně výcviku, výzbroje a kvality velení. Nepřátelské armády byly na některých místech částečně zakryty pohyblivými průsvitnými kousky různých velkostí a barev, reprezentujícími účinky světla a tmy, mraků a deště. Kouzelník studoval poznámky, které stále držel v ruce, a provedl na modelu pár aktuálních úprav. Konečně byl spokojený a vydal se do vzdálenějšího kouta divadla, do zamřížované části, kde uskladňoval své speciální vybavení. Opatrně odtamtud vytáhl empatický stroj a nastavil ho do správné pozice.
   Empatický stroj byl ukryt v mahagonové skříni o velikosti většího prádelníku s vypolstrovaným koženým sedadlem, upevněným na silném litinovém podstavci, kde mohl kouzelník sedět a stroj ovládat. Na klopeném panelu v horní části se nacházelo několik řad ciferníků a spínačů, vepředu a po stranách byly připevněny mosazné páčky, držadla, kliky a pedály. V zadní části byla dvířka, za nimiž se ukrývala změť různobarevných kabelů s všelijakými mechanickými spoji. Leonardo vytáhl dva kabely a pečlivě je připevnil k figurce nepřátelského velitele v čele vzdorujících sil. Další dva dráty připojil k veliteli královy armády. Pak vytáhl pár solidních bakelitových sluchátek a nasadil si je na uši. Posadil se a se zamručením sáhl do prohlubně na kontrolním panelu a vyndal tmavé okuláry, připojené ke stroji dlouhými kleštěmi. Zadíval se do okulárů a provedl pár úprav na přístroji. Nic ho nemohlo vyrušit z koncentrace. Pracoval v naprostém tichu. Zbývalo mu jen pár hodin do královy další návštěvy.
   
   Kromě hlavního jeviště, na němž Leonardo právě pracoval, bylo v Divadle magie mnoho bočních scén, na nichž se nacházely další projekty v různých etapách vývoje. Jeden z těchto projektů se týkal plánované reorganizace heroldova úřadu. Model na jevišti představoval kanceláře a malými figurkami se dalo pohybovat od stolu ke stolu, dokud nebude nalezeno řešení, přijatelné pro všechny. Na další scéně se rýsovaly náčrty ambiciózního projektu, který měl předpovídat účinky nové daňové úpravy, jejíž návrh se měl na podzim dostat před radu. Na vzdálenějším konci místnosti stál velký stůl, pokrytý změtí svitků, knih, poznámek, grafů a plánů. Vše halila tlustá vrstva prachu.
   A vzadu za oponou, v temném koutku, v bezpečí před zvědavými zraky, by dobrý pozorovatel mohl s překvapením odhalit další malý model. Byl to model Leonardovy vlastní dílny. Uprostřed stála miniaturní figurka Leonarda. A vedle Leonarda stála ještě jiná postavička. Byla to figurka hubené a bledé světlovlasé mladé ženy.

Steve Cockayne: Tuláci a ostrované (Wanderers and Islanders)
překlad: Kateřina Bodnárová
obálka: Milan Fibiger, grafická úprava: Dagmar Krásní
medailon autora: Martin Šust
Triton, edice Trifid, 2006
312 stran, 209 Kč (členové klubu Trifid 149 Kč)
ISBN 80-7254-766-6