19.5.2024 | Svátek má Ivo


USA: Od sněhu pod palmy a zpět - 1

2.5.2007

V rámci globálního oteplování je nám stále větší zima. Přibývající mrazy nás začátkem dubna přiměly odjet aspoň na dva týdny ze severního New Yorku na permanentně spolehlivě slunnou Floridu. Pro čtenáře, který za Atlantik nikdy nezavítal, ale končina by ho třeba zajímala, vychrlím teď pár informací.

Začnu minusem – totiž značnými vzdálenostmi. Vydat se po silnicích běžné evropské velikosti, cesta by se vlekla nekonečně. Naštěstí velkým plusem je síť mezistátních dálnic (Interstate) o měnícím se počtu proudů. K vybudování došlo v padesátých letech, velká to zásluha tehdejšího prezidenta Eisenhowera. Jsou označené, očíslované tak, aby se snadno zjistilo, která vede odkud kam. Ty od pobřeží k pobřeží mají čísla sudá a začínají stoupat od jihu k severu. Tedy po I-10 pojedu z Floridy směrem k Texasu, podél mexické hranice, až dorazím do Kalifornie, zatímco tutéž cestu mohu absolvovat i tou nejsevernější I-94, prériemi Minnesoty, Severní Dakoty, horami Montany.

Dálnice podél poledníků, od Mexika ke Kanadě, mají čísla lichá. Začínají u Pacifiku a vrcholí na atlantické straně, takže v Kalifornii pojedu po I-5, kdežto ze sychravého Bostonu pospěchám na Floridu po I-95.

Nejsou na nich dopravní světla, že by červená velela k zastavení, neplatí se na nich mýtné, mostné, aspoň pro osobní vozidla neexistují dáĺniční známky, lze přejet celý

kontinent bez zaplacení jediného haléře. V bezprostřední blízkosti nehyzdí jinde všudypřítomné reklamní, nezřídka dryáčnické bilbordy. Před každým výjezdem (tzv. EXIT) jsou však dovolena tři užitečná návěští – informace, kde pojíst, vyspat se, načerpat benzin, jak je kam daleko, zda zahnout vlevo či vpravo.

Povolená rychlost se mění od státu ke státu, s jejím dočasným snížením tam, ke probíhá oprava vozovky, a též v oblastech se značnější urbanizací. Nejvyšší legální maximum, které jsem tentokrát postřehl, bylo 70 mil/hod., čili jen něco málo přes 110 km, - potupná to restrikce, zejména pro automobilisty zvyklé se sebevražedně řítit po německých Autobahnen. Američtí řidiči pravidelně překračují limit o 10 mil, dopravní policie (tzv. state troopers) takové prohřešky zpravidla ignoruje, ale zasáhne proti ještě netrpělivějším kvaltýřům a výsledkem jsou mastné pokuty.

Státy jsou různě vybaveny příležitostmi k potřebnému zastavení, občerstvení, odpočinku, pojíst v přírodě v pěkném prostředí. Při vjezdu do toho kterého státu přivítá tzv. WELCOME CENTER, kde si lze, samozřejmě gratis, vyzvednout mapy, všemožné

materiály, obsáhlé brožury včetně užitečností s adresami a kupony do motelů. Tak lze někdy dost ušetřit. Všechny státy mají taková příjemná centra, s jednou výjimkou: pokud jsou též v Kalifornii, tam jsem je nikdy nepostřehl. Dalším tamějším unikátem jsou silniční kontroly v podobě jakési zemědělské pohraniční stráže, kontrolující, nemilosrdně konfiskující přivážené potraviny, aby jim tam nepronikl ani jeden cizácký kus ovoce.

- - -

Konec instruktáže pro případné zájemce a abychom tedy vyjeli – cesta dva tisíce kilometrů dlouhá (státy New York, Pennsylvania, Maryland, West Virginia, Virginia, North Carolina, South Carolina, Georgia, až tedy konečně Florida), absolvovat ne víc než 800 kilometrů denně, takže za dva a půl dne bychom měli dorazit k prvnímu plánovanému cíli – Ft. Lauderdale u atlantického břehu, severně od Miami.

Po Interstate-81, z domova až do Virginie, údolím Shenandoah, vpravo pohoří Appalachian, vlevo pohoří Blue Ridge Mountains, míjíme místa poznamenaná občanskou válkou, též rodiště významných předáků.

Minuli jsme exit 181 na nám už dřív známá místa Christiansburg a Blacksburg a vyjeli směrem na Radford, rovněž s univerzitou, o jejíž existenci jsem neměl tušení. Tam jsme se s manželkou pustili do inspekce sličného campusu s již kvetoucími stromy, obhlíželi mládež, jíž se tam vzdělává deset tisíc. Posléze jsem se dočetl, že tato RU (Radford University) má solidní akademickou reputaci.

V motelu jsem nemusel nic vypisovat, prezentovat údaje, kdo že jsem a odkud přišel. Pouze mě požádali o domácí telefonní číslo, následovalo rozehrání klaviatury na počítači a printer všechny potřebné informace vychrlil. Ejhle, tolik přespříliš je již svět elektronicky propojený, naše dřívější anonymní soukromí v háji. Předložil jsem kreditní kartu, sličná slečna v recepci mi dala klíče v podobě elektronické karty, odspěchali jsme do příjemných prostorů, došel jsem pro led do přivezené whisky a televize informovala, že právě napadl metr čerstvého sněhu.nedaleko našeho domova, v městě s dívčím jménem Elmira, kde je pohřben Mark Twain a za občanské války tam fungoval nepříjemný koncentrák pro pochytaně bojovníky jižanské konfederace.

V ceně motelu byla i jakási snídaně. Ráno opouštíme I-81 a míříme do kopců zdolat onen hřbet modrých hor, a pak tedy nastává nížina obou Karolín, další vítací centra, náramně udržované trávniky podél cesty do takových dálek a vjezd na onu I-95 vedoucí až na Floridu. Potkáváme pořádné množství mohutných nákladních vozů, jichž si teď po nedávné mořské plavbě a zkušenosti s přepravou kontejnerů začínám víc všímat. Obrovské kovové krabice s písmeny MAERSK, jedné z největších rejdařských firem světa, všímám si pantů, do nichž se zaháknou chapadla jeřábů při nakládání a vykládání .

Druhý tedy den, dalších 800 kilometrů, končíme na konci Georgie, v motelu Econolodge se ptám manažera indického vzezření, zda pochází ze státu Gužarátu. To je totiž původní adresa pilných přistěhovalců, tuze se angažujících v tomto druhu podnikání. Dozvěděl jsem se, že dotyčný přišel ze Zambie, tam se narodil, poněvadž tam jeho děd byl Brity přivezen stavět železnici do Lusaky. Aha, známá to story - stejně tomu v Ugandě a Keně, když se stavěla železnice z Mombassy do Nairobi a dál do Kampaly, kde pilní indičtí kuliové z nejnižšího stupně na socio-ekonomickém řebříčku se stali tamější střední třídou, záviděnou a ovšem i nenáviděnou. S výsledkem, že po likvidaci kolonialismu a dosažení domorodé nezávislosti se museli pakovat. Došlo k vypuzení většiny Indů, Albion se vůči nim vesměs choval proradně, takže emigrovali, kam se jen dalo. S ex-zambijským moteliérem jsem si pěkně popovídal: s rezignací též komentoval provinční uvažování a zájmy svých tamějších amerických spoluobčanů, kteří ovšem neměli ponětí o Africe, ba ani zájem o své bezprostřední sousedství, že ani na Floridu, pouhých pár mil vzdálenou, nikdy nezavítali.

Tam tedy spěcháme náš třetí den. Doprava houstne, přibývá vozidel s poznávacími značkami z mrazivého severu, teď podél cesty se zelenou džunglí a s přibývajícími palmami. Zastavujeme po už x-kráte načerpat benzin a ejhle, čerpadlo nemínilo vyhovět, odmítalo přijmout kreditní kartu. Nějací to blbci, usoudili jsme a zajeli ke konkurenci, s týmž ale výsledkem. Nezbylo, než zaplatit jinou kartou a přemýšlet o příčině zádrhelu. Tu ale brzo vysvětlil jeden telefonát ke zdroji, který kreditní kartu vystavil. Jeho kompjútry totiž postřehly neobvykle značný počet transakcí z měnících se míst, naznačující pravděpodobnost rostoucího úkazu tzv. identity theft – krádeže totožnosti ke škodě totožného. Stroj tedy vyslovil podezření a přiměl nějaké lidské stvoření (třeba úřadující v Indii) zatelefonovat k nám domů, kde se ale nikdo neozýval, což způsobilo automatickou blokádu tohoto zdroje hojnosti. Služba zákazníkům taková, jaká má být. Vděčně jsme poděkovali, karta odblokována.

Blížíme se k cíli, doprava houstne a za nóbl končinou West Palm Beach, kde se překotil nákladní vůz, dočasně došlo k dokonalé zácpě. Ve Ft. Lauderdale jsme v onom velikonočním týdnu s obtížemi objevili motel, uvelebili se a odjeli za starými přáteli. Zatímco pak naše manželské protějšky odjely do kasina na indiánskou rezervaci věnovat se hazardním hrám (jež jim vynesly několik set dolarů, jak posléze vítězoslavně oznámeno), pánové se věnovali vínu a klábosení v naší mateřštině češtině.

Sedím na balkoně na jedenáctém poschodí, pohlížím na pláž, naslouchám šumění Atlantiku. Do těchto končin každou chvíli dorazí bárky s nevítanými zájemci o americkou existenci. Zejména Kubánci a Haiťané. Leckterým se to podaří, v supermarketech jsme pak mezi zaměstnanci zaslechli jejich kreolskou franštinu.

DOKONČENÍ ZÍTRA

Neoficiální stránky Oty Ulče