S prvním předsedou „posametové“ ČSSD Jiřím Horákem tvořil nerozlučnou politickou dvojici. Rozuměli si, navzájem se ovlivňovali, společně formulovali mnohé postoje k dění v zemi i poté, kdy Horák ve straně skončil. Jiří Paroubek svého staršího druha ani potom „nehodil přes palubu“, protože kvalitu lidí neměřil přes funkci, kterou právě zastávají, jak je v Česku běžné. Svoje názory a preference říkal až příliš zřetelně a nahlas, což také není obvyklé, takže byl trvale na politické „houpačce“.

Na pražském magistrátu dlouhé roky jako náměstek primátora dokazoval, že při řešení věcných problémů umí hledat dohodu s každým, protože prioritou pro něho byla vždy materie a nikoliv politické zakotvení osoby, se kterou jednání vedl. Ani tato podstata demokracie – čili diskuse, dialogu, debaty – není v našich zeměpisných šířkách ještě samozřejmostí, proto se mu od pražských zastupitelů ODS dostávalo uznání jenom šeptem.

Když jako premiér vyzvedával téměř padlou sociální demokracii krok za krokem do výšin až nečekaných, byl denně zleva zprava atakován a ve většině médií nelítostně drcen, smažen a grilován. Každá útočná metoda byla shledána možnou, zábrany se nenosily, zkusilo a použilo se úplně všechno. Nad jeho hlavou trvale svištěl bič, jenom kočí se střídali: nejen oponenti, ale i koaliční partneři a dokonce i hradní pán… Šleh a prásk!

Všechno bylo ale marné, dokonce ani předvolební „týden zdravotního neklidu“ neukázal jasný odklon voličské přízně od ČSSD, a proto musela přijít bomba schopná zacloumat i s mrtvým. Premiér České republiky byl před zraky milionů a celé Evropy postaven do jedné řady k lidem z organizovaného zločinu, také k nájemním vrahům a - aby vášně gradovaly do krajnosti - dokonce i k pedofilům, prznitelům nevinných dítek.

Až tak daleko se zašlo, aniž by se kdo červenal, aniž by kdo zasáhl a řekl DOST. Jsem si jistý, že bolestivá a nespravedlivá rána pendrekem do zad na nechvalně známém loňském CzechTeku či letošní zásah proti slavné „zelené“ dámě je ve srovnání s újmou, kterou utrpěl člověk Paroubek a jeho blízcí jenom malým dloubnutím.

Nečekám, že se česká pravice bude kát, vždyť ona k tomu svinstvu „jenom mlčela“, ale čekal jsem, že si povšimne, že jimi vysmívaný a napadaný Paroubek – za údajnou přípravu k vládní kolaboraci s komunisty – byl prvním předsedou, kterému se podařilo umenšit vliv a význam KSČM způsobem, který budí úctu. Inu, byl první, který pochopil, že izolace a zahánění komunistů do kouta jim jde náramně k duhu. Pochopil, že tím dostávají dárek, který až zakrátko rozbalí, bude světu hlásat: Už dvacet let se KSČM na ničem špatném v této zemi nepodílí, je čistá, je nejvyšší čas dát jí důvěru a hlasy. Paroubek je první, který se rozhodl komunistům žádné takové dárky nedávat. A uspěl.