V listopadu 1967 oslaví Sovětský svaz 50. výročí bolševické revoluce. Všichni vedoucí raketoví inženýři si uvědomují, že takové výročí se bez nějakého velkého „daru“ neobejde. Na jaře 1966 vyřizuje náměstek ministra obrany generál Georgij Ťulin hlavnímu konstruktéru raket Vasiliji Mišinovi vzkaz od tajemníka ústředního výboru komunistické strany Dmitrije Ustinova: „Čeká se, že k tomuto výročí obletí naši kosmonauti Měsíc a v roce 1968 tam přistanou.“
V létě 1966 vzniká státní komise pro oblet Měsíce. V prosinci debatují její členové o dvou variantách této expedice. Buď tam poletí stroj, který vznikne spojením dvou lodí na oběžné dráze okolo Země, anebo plavidlo vynesené raketou UR-500 Proton.

--------------------------------------------------------------------------------

Ťulin nařizuje: „Pracujte na obou variantách. Později rozhodneme, která bude lepší.“
Předběžné datum startu k obletu Měsíce: 26. června 1967. Současně vybírají šest kosmonautů na tuto výpravu: Alexeje Leonova, Jurije Arťuchina, Valerije Bykovského, Olega Makarova, Vitalije Sevasťjanova a Nikolaje Rukavišnikova.
Avšak chybějí simulátory, na kterých by kosmonauti mohli let k Měsíci a návrat nacvičovat. Potřebují dva, ale ministr leteckého průmyslu Pjotr Demenťjev, v jehož podnicích se vyrábějí, nechce s ministrem všeobecného strojírenství Sergejem Afanasjevem spolupracovat. Ani rozhodnutí sekretariátu ÚV KSSS z července 1967 situaci nezlepšuje. Nakonec Mišin nechá začátkem roku 1968 vyrobit ve své firmě provizorní trenažér vybavený pouze nezbytnými přístroji, který skutečnou kabinu příliš nepřipomíná. Druhý simulátor dokončují na půdě Ústavu leteckého a kosmického lékařství v Moskvě.

„Zvláštní státní význam“

Americké tajné služby získávají stále víc informací, které ukazují na sovětské zpoždění ve snaze přistát s lidmi na Měsíci. Přesně to formuluje Národní zpravodajský odhad číslo 11-1-67, vydávaný Ústřední zpravodajskou službou CIA, ze 2. března 1967: „Sověti nejsou schopni soutěžit s časovým rozvrhem Apolla, jak o tom svědčí několik zjištění… Nosič pro sovětské lunární moduly N-1 nebude pravděpodobně v provozu až do poloviny roku 1968 a i potom očekáváme množství zkoušek bez posádky, které potrvají asi rok, než bude systém prověřen a schopen pokusu o přistání na Měsíci. Mezitím musí ještě stihnout vyzkoušet přistávací a návratovou techniku.“
Kreml si tuhle prohru zřejmě ještě neuvědomuje. To naznačuje upozornění sekretariátu ÚV KSSS ze 4. února 1967, že jak oblet Měsíce, tak přistání lidí na jeho povrchu jsou „otázkami zvláštního státního významu“. Současně přikazuje: Oblet Měsíce uskutečnit letos v červnu či v červenci a přistání příští rok v září.
Havárie Vladimíra Komarova v lodi Sojuz-1 dne 24. dubna 1967 vrhá stín i na oba lunární projekty. I bezpilotní zkoušky lunární lodi se opožďují. S pozdravem kosmonautů od Měsíce k výročí revoluce se nedá počítat!
Raketu UR-500 Proton s kabinou L-1 vyvážejí technici na startovací rampu ráno 18. září 1967. Má poprvé automaticky obletět Měsíc a vrátit se zpátky na Zemi. Raketa však krátce po startu havaruje. Ani v listopadu se vypuštění nedaří. Shodou okolností obě exploze fotografují americké špionážní družice.

Projekt sabotují vojáci

V lednu 1968 si předvolává konstruktéra Mišina a jeho náměstky ministr Afanasjev: „Jsme v tíživé situaci. Politické byro přestalo našim slibům věřit… Ve Spojených státech pracují na projektu Apollo dnem i nocí. Stěžují si na to, že v přípravách lunárního modulu mají oproti harmonogramu zpoždění 80 hodin. Nám to připadá směšné. Ale my se zpožďujeme o stovky dnů, ne hodin… Z organizací pod naším ministerstvem ta vaše pracuje velmi špatně. Dosud od vás nemáme seriózní analýzu perspektivy projektu obletu Měsíce.“
Mišin se snaží demagogicky svalovat vinu na jiné instituce. Nicméně jeho náměstci kritiku rozebírají, někde ji přijímají, jinde poukazují na nedostatky. Zvláště zdůrazňují: Dostali jsme málo peněz. A zaostáváme v elektronice.
Afanasjev však žádné východisko neukazuje. Tvrdě připomíná termíny dané politbyrem. Měsíc je vrcholně politický úkol!
Při loučení šeptá jeden z ministrových náměstků s úsměvem Čertokovi: „Za války a po ní, ještě za Stalina, se takové mírné rozhovory nekonaly.“
Mezitím se ukazuje, že vojáci tlačí raketové konstrukční kanceláře, aby se víc věnovaly jejich úkolům než lunárnímu projektu. Vzniká podivná situace. Maršálové sabotují vyslání prvního Rusa na Měsíc – a Kreml není schopen jim nařídit, aby ho naopak ze všech sil podporovali.

Námořnictvo nemá peníze

V březnu, dubnu a v červenci 1968 kabiny L-1 za letu havarují. Teprve další pod označením Zond 5, vypuštěná 14. září 1968, oblétává Měsíc. Je to devátý pokus. Ale kvůli poruše orientace nepřistává na sovětském území, nýbrž ve vodách Indického oceánu.
Kamanin si uvědomuje, že na budoucí záchranné operace po návratu lidí od Měsíce není námořnictvo dobře vybaveno. Pouze tři plavidla v Indickém oceánu mají helikoptéry. Příště je musí mít všechna. Ministerstvo obrany však nemá na takovou akci peníze.
Zond 5 je první sovětské těleso, které se – byť s obtížemi – vrátilo druhou kosmickou rychlostí na Zemi. Ovšem s celkovými výsledky projektu není nikdo spokojen. Kamanin si v deníku 13. listopadu poznamenává: „K tomu, abychom obletěli Měsíc s lodí L-1 s posádkou, potřebujeme ještě dva technologické lety. Raketa je dostatečně spolehlivá, zato systém astroorientace a řízení sestupu L-1 ještě nejsou v naprostém pořádku. Dosud jsme ani jednou neuskutečnili řízené automatické přistání L-1 na sovětském území.“

Kosmonauti by zahynuli

Koncem října 1968 jsou jmenovány posádky pro L-1. První poletí Leonov a Makarov, v záloze bude Anatolij Kuklin. Druhou vytvoří Valerij Bykovskij a Nikolaj Rukavišnikov, v záloze bude Pjotr Klimuk. A třetí se bude skládat z Pavla Popoviče a Vitalije Sevasťjanova, záložník Valerij Vološin. Jenže ve Hvězdném Městečku není dost instruktorů, kteří by je k expedicím připravovali.
Z obletu Měsíce se vrací na sovětské území až Zond 6, vypuštěný 10. listopadu. Kabina L-1 se snáší v oblasti Bajkonuru, 16 kilometrů od své startovací rampy. Ale při nárazu na Zemi se rozbila. Kdyby v ní seděli kosmonauti, zahynuli by.
Kamanin zklamaně komentuje: „Dnes nepovažujeme za možné poslat lidi k Měsíci...“ Kosmonauti by mohli následovat „v první polovině roku 1969“. A stýská si, že téhle výpravě předcházelo sedm malérů.
Původně měla sovětská posádka proletět okolo Měsíce ve vzdálenosti 1 950 kilometrů už v červnu 1968 – stěžoval si později Leonov, přičemž použil nový termín startu. „Mohli jsme to udělat ze všech nejdřív, ale objevila se celá řada mrzutých příhod: jednou při montáži zaměnili kladný pól za záporný, podruhé vylehčili jeden přístroj, který se později zasekl, jindy zase ,ďaďa Vasja’ namontoval vypínač jinam než měl. A k tomu ještě musíme připočítat bojácnost a zbabělost mnoha lidí, kteří za to všechno odpovídali, navíc ještě opilství.“ Tím narážel na Mišina, který neúspěchy léčil alkoholem.

Americké Vánoce u Měsíce

Mezitím 12. listopadu 1968 NASA oficiálně sděluje, že Apollo 8 se vydá k Měsíci 21. prosince. Ustinov chce vědět od představitelů konstrukční kanceláře: „Jak na tento plán odpovíte?“
Raketoví odborníci žádný srovnatelný projekt nemají. A dodávají: Kromě toho si myslíme, že Apollo 8 neskončí dobře.
V listopadu má Moskva tento plán: Naposled vypustí k Měsíci automat 13. ledna 1969. První dvojice kosmonautů tam zamíří koncem ledna anebo začátkem února 1969.
Avšak krátce nato opět havaruje bezpilotní lunární kabina. Západní novináři a odborníci o této sérii katastrof nevědí. Proto také spekulují o tom, že by se Sověti mohli pokusit předehnat Američany obletem Měsíce. Startovací okno z Bajkonuru se otevírá mezi 8. a 12. prosincem 1968.
Začátkem prosince objevují americké špionážní družice na jedné rampě na kosmodromu Bajkonur raketu UR-500. Po několika dnech ji technici odvážejí zpátky do montážní haly. Její vypuštění musí kvůli technickým závadám odložit.
V době, kdy Apollo 8 míří k Měsíci, 23. prosince, svolává Ustinov poradu na ministerstvo obrany. Opět vznáší otázku: „Jak odpovíme na americký úspěch?“ Sám zdůrazňuje, že Američané mají lepší nejen lunární program, ale i řídící pracovníky. Za další důvod označuje, že v Americe na něm podle jeho odhadu pracuje půldruhého milionu lidí, zatímco ve Svazu jenom třetina. Výhodou je rovněž jednotné řízení ze strany NASA, naproti tomu v Sovětském svazu to záleží na soudružské spolupráci mnoha institucí.
Jak dohonit Spojené státy, na tom se účastníci porady nedohodli. Nicméně se shodují na tom, že závod o Měsíc prohráli. Ovšem pomocí právě vyvíjené superrakety N-1 mohou do začátku 21. století vybudovat na tomto nebeském tělese stálou laboratoř.
Vánoce 1968 tedy slaví u Měsíce tři Američané. „Ztratili jsme příležitost a jsou to pro nás černé dny,“ zapisuje si Kamanin 21. prosince, „protože lidé, kteří krouží okolo Měsíce, se jmenují Borman, Lovell a Anders, nikoliv Valerij Bykovskij, Pavel Popovič či Alexej Leonov.“

Propagandistická bomba: přednost automatům

Koncem prosince dochází Vojensko-průmyslová komise k závěru, že raketa UR-500 Proton je pro vynášení L-1 nespolehlivá.
Prezident Akademie věd Mstislav Keldyš doporučuje přestat se pokoušet o oblet Měsíce a místo toho urychlit přípravu automatického odběru vzorků z Měsíce. Tento automat by měl přivézt 100 gramů lunární horniny dřív, než tam američtí kosmonauti naberou několik desítek kilogramů vzorků. Nakonec Keldyš navrhuje propagandistickou bombu: Sdělovací prostředky by měly zdůraznit, že Sovětský svaz dal přednost automatům před riskováním lidských životů kvůli politické senzaci.
Keldyšův plán na přednostní vypouštění automatů k Měsíci posvěcují sekretariát ÚV KSSS a vláda už 8. ledna 1969. Přesto se ho nedaří realizovat – rakety se nemohou dostat do vesmíru a když se k Měsíci v červenci Luna 15 přiblíží, rozbije se o jeho povrch. Právě v té chvíli se procházejí po jeho povrchu dva Američané.
Pokusy s přípravou obletu kosmonauty pokračují. V srpnu 1969 oblétává Zond 7 Měsíc ve vzdálenosti asi 1 230 kilometrů. Jeho návratová kabina poprvé přistává v předem připravené oblasti.
Příště se na tuto trasu vydají kosmonauti – na počet 100. narozenin zakladatele sovětského státu Vladimira Iljiče Lenina, které oslavíme 22. dubna 1970. Jenže dva další pokusy selhávají. Až v říjnu 1970 letí okolo tohoto nebeského tělesa další kabina jako Zond 8.
Po zhodnocení těchto výprav byl stanoven další termín pro Bykovského a Rukavišnikova: rok 1972. „Mohli jsme přejít k pilotovanému letu,“ poznamenal si akademik Mišin do svého deníku po přistání Zondu 8, „ale když v červenci 1969 vstoupil na Měsíc Neil Armstrong, ztratil propagandistický smysl.“
Sověti chtěli poslat k obletu Měsíce jedenáct kabin L-1. Na Zemi se naprosto v pořádku vrátily tři lodě a jedna se rozbila. Jejich spolehlivost, stejně jako spolehlivost Čelomějovy rakety UR-500K, nebyla příliš vysoká. Oficiální historie firmy CKBEM-Eněrgija uvádí ještě další rizika: kabina neměla záložní padákový systém, neexistovala možnost záchrany posádky při porušení hermetičnosti stroje a v nosiči se používaly jedovaté pohonné látky.

(Úryvek z knihy Kolumbové vesmíru, 2. díl Souboj o stanice)

Vyšlo ve zkrácení v MFD 26. 5. 2007 na stránce Vědy

(O Měsíci více zde, o dobývání vesmíru kupříkladu na stránkách Wikipedie pod heslem Kosmonautika, na webu The Ultimate Space Place či The Apollo Program - pozn. redakce)

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz