Američany, kteří začnou znovu létat Měsíc okolo roku 2020, nečeká žádný ráj. Tohle nebeské těleso pokrývá pustá krajina, na níž nic neroste, připomíná šedavé vysokohorské pouště na Zemi. Ponurý dojem ještě zvýrazňují ostré hranice světla a stínu, na naší planetě neobvyklé. Přesto Neil Armstrong, první člověk, který tam vkročil z výsadkového modulu Apolla 11, tvrdil: „Z okénka kabiny vypadá Měsíc docela přívětivě. Nebe bylo černé, ale na měsíčním povrchu to vypadalo jako v denním světle. Povrch sám se zdál žlutohnědý, ale nějaký zvláštní světelný efekt způsoboval, že se barvy neustále měnily.“

Venku pouze ve skafandrech

Výpravy na Měsíc jsou tak složité, že je nemůžeme přirovnávat k žádným objevitelským expedicím na Zemi. Z Evropy do Ameriky je to po moři asi 5 000 kilometrů, mezi Zemí a Měsícem se rozprostírá přibližně 400 000 kilometrů kosmického prostoru.
Když člověk tuhle propast během 4–5 dnů překoná, ocitne se v prostředí, jemuž není jeho organismus vůbec přizpůsoben. Na měsíčním povrchu panuje asi šestinová přitažlivost ve srovnání s pozemskou. Den tam trvá 28 dnů pozemských, teploty na rovníku se pohybují od minus 150 stupňů do plus 130 stupňů, atmosféra žádná. Chodit se tam dá jenom ve skafandrech.

Maringotky pod příkrovem

Členové prvních výprav budou bydlet v kabinách, ve kterých přiletěli a zase odletí. První čtyři čtyřčlenné americké týmy zůstanou na Měsíci zpravidla týden. Místo, na kterém přistanou, musely už dřív prozkoumat automaty, aby ověřily, že je skutečně vhodné k založení stálé základny. V té době tam začnou dosedat obytné maringotky – zatím není jasné, jestli automaticky anebo řízené piloty. Tyto hermeticky uzavřené válce poskytnou lidem větší pohodlí, navíc ponesou kontejnery se zásobami potravin, vody a kyslíku.
Moduly se mohou rozličným způsobem pospojovat jako stavební buňky na Zemi. Měsíc neustále bombardují meteority a kosmické záření. Obytná část základny se tedy musí pokrýt dvoumetrovou vrstvou tamního materiálu. Tenhle kryt samozřejmě nemohou dělat dělníci ve skafandrech, nýbrž buldozery a bagry – buď dálkově řízené anebo vybavené umělou inteligencí, aby mohly fungovat samostatně.
Postupně se bude délka pobytu lidí prodlužovat. V roce 2024 by tam už mohli zůstávat 180 dnů, tedy půl roku. To je doba, po kterou nyní slouží jednotlivé posádky na Mezinárodní kosmické stanici – a psychologové usuzují, že v tomto malém izolovaném umělém světě ještě vážnější konflikty nevznikají.

Ve světě 50 pod nulou

Nejvhodnějším místem, kde by mohla tato základna vzniknout, se zdá okolí jižního pólu Měsíce, možná na okraji Shackletonova kráteru. V těchto oblastech totiž svítí slunce skoro nepřetržitě, rovněž tam mají být důležité minerály a vyloučena není ani voda ve zmrzlém stavu pod povrchem – ovšem to musí kosmonauti zjistit. Vyplývá to z předběžného plánu, na kterém pracovalo od května tisíc odborníků ze sedmnácti zemí a který NASA před deseti dny zveřejnila.
Jaké má přednosti a nevýhody plánované umístění v oblasti jednoho z pólů? V těchto krajích je průměrná teplota minus 53 stupňů, výkyvy jsou pouze o 10 stupňů, chybí tedy prudké rozdíly v teplotách mezi dnem a nocí. Den tam trvá velmi dlouho. „Na jednom valu kráteru velkém asi pět krát jeden kilometr svítí slunce po víc než tři čtvrtiny doby okolo zimního slunovratu,“ říká Antonín Vítek z Akademie věd. „Tam by se tedy mohly instalovat panely sluneční elektrárny.“
Zemi je vidět pouze občas, takže přímé rádiové spojení by musela zajišťovat soustava družic na oběžné dráze okolo Měsíce. Dá se odtud pozorovat pouze polovina oblohy. Členitý terén poskytuje hodně míst s trvalým stínem, vysoké hory však omezují možnost dálkových průzkumných cest.
Zpočátku budou kosmonauti bezprostředně zkoumat Měsíc,“ zdůrazňuje Vítek. „A snad ve třicátých letech by tam mohli instalovat první astronomické dalekohledy a radioteleskopy.“

Grandiózní záměr

Záměry americké kosmické agentury, které se opírají o vizi prezidenta George Bushe, jsou teprve v zárodečném stavu. Postupně se budou zpřesňovat a vyjasňovat. Ovšem nejvíc záleží rovněž na tom, jestli jim také příští vláda a kongres dají požehnání.
Kvůli tomuto grandióznímu úkolu, jaký dosud neměl obdoby, se také musí rozběhnout rozsáhlé výzkumy – podobně jako při přípravě Apolla. A to všechno přijde na stamiliardy dolarů, o kterých se zatím nemluví.

Vyšlo v MFD 16.12.2006

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz