Evangelium sv. Lukáše:

Kapitola 1 :
…………
26. V měsíci pak šestém poslán jest anděl Gabriel od Boha do města Galilejského, kterémuž jméno Nazarét,
27. Ku panně zasnoubené muži, kterémuž jméno bylo Jozef, z domu Davidova, a jméno panny Maria.
28. I všed k ní anděl, dí: Zdráva buď milostí obdařená, Pán s tebou, požehnaná ty mezi ženami.
29. Ona pak uzřevši ho, zarmoutila se nad řečí jeho, a myslila, jaké by to bylo pozdravení.
30. I řekl jí anděl: Neboj se, Maria, nebo jsi nalezla milost u Boha.
31. A počneš v životě, a porodíš syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš………

……
Kapitola 2.
1. I stalo se v těch dnech, vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všecken svět.
2. (To popsání nejprvé stalo se, když vládařem Syrským byl Cyrenius.)
3. I šli všickni, aby zapsáni byli, jeden každý do svého města.
4. Vstoupil pak i Jozef od Galilee z města Nazarétu do Judstva, do města Davidova, kteréž slove Betlém, (proto že byl z domu a z čeledi Davidovy),
5. Aby zapsán byl s Marií, zasnoubenou sobě manželkou těhotnou.
6. I stalo se, když tam byli, naplnili se dnové, aby porodila.
7. I porodila Syna svého prvorozeného, a plénkami ho obvinula, a položila jej v jeslech, proto že neměli místa v hospodě.
8. A pastýři byli v krajině té, ponocujíce, a stráž noční držíce nad svým stádem.
9. A aj, anděl Páně postavil se podlé nich, a sláva Páně osvítila je. I báli se bázní velikou.
10. Tedy řekl jim anděl: Nebojtež se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu.
11. Nebo narodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově.

I intifáda má své výhody

Nikde totiž není ani noha. Turistická noha. Na pláni mezi městy Yerushalayim, česky Jeruzalémem, a Betlehemem, česky Betlémem, je území nikoho a za ním zeď. Jedeme právě tam. Za zeď. Do Betléma. Jedeme za Ježíškem.

Najděte našince, kterému by nezaznělo v hlavě:" Půjdem spolu do Betléma, duúdlajda, duúdlajda, duúdlajdaá, Jéžíšku, panáčku... ," píseň, kterou nedokázali úplně vytěsnit z českých hlav ani komunisti. Zněla mi v uších tak nějak sama od sebe. Já sám jsem si ovšem moc nedudlajdal.
Situace kolem nás moc nevypadala na to, že by někdo chtěl Ježíška kolébat a hrát k tomu na basu. Seděli jsme v autobusu tiše a venku doznívala prudká výměna názorů mezi řidičem, průvodkyní a izraelskou posádkou check-pointu na silnici k našemu cíli.
Hranice mezi židovským Izraelem a palestinským samosprávným územím Betlémem je hranice horká. I když to tak někdy nevypadá. Zrovna jsme totiž projeli kolem krásných výstavných domů, kolem nich zelené stříhané trávníky - takové jako mini super-nóbl sídliště.
"Kdo to bydlí tady, na dohled od Betléma?" zněla otázka.
"Ty domy postavili a koupili si v nich byty bohatí Židé ze zahraničí. Ale moc v nich nebydlí. Domy totiž slouží jako štít. Před teroristy z Betléma. Když tu nebyly, tak Palestinci stříleli z oken svých, výše postavených domů na lidi chodící po ulicích v Jeruzalémě. Teď jim to tak nejde," uslyšeli jsme odpověď.
Kdo by nebyl po takové informaci trochu nervózní. Na druhou stranu v hádce mezi naším doprovodem a izraelskými vojáky nešlo o nic moc složitého. Jen prostě náš řidič mezi těmi všemi zátarasy a bariérami na silnici poněkud zabloudil a vjel do protisměru. Rozmluva vedená nejprve decentně v angličtině se postupně změnila, jak se zapojovali další účastníci, v prudkou výměnu názorů v hebrejštině. A byla ukončena několika zemitými větami v ruštině. To když naše izraelská průvodkyně zaregistrovala přízvuk vojáka, který se nejvíce rozčiloval. Nejprve česky zaklela a pak sdělila na adresu mladičkého "jevrejskogo soldata", že je "durak" a posléze vysvětlila plynulou ruštinou, co si o něm a jeho příbuzných a vůbec o jeho chování myslí.
V Izraeli si dneska kdekoliv pohovoříte běžně "pa rúsky" a průvodkyně jakožto absolventka pražské jaderné fyziky prostě musela umět rusky, protože vystudovala kdysi v socialistickém Československu jadernou fyziku. A nemluvit na takové škole rusky bylo stejně nemožné, jako vystudovat v Praze na VŠCHT chemii a neumět vyrábět bouchací kuličky anebo aspoň dýmovnice.
V neprůstřelné vestě, s komunikační helmou na hlavě a nabitou automatickou puškou v ruce hlídkující - jak by řekl dřívější normalizační a dnes politicky korektní novinář - "příslušník sionistické agresivní armády" ruče měkkou ruštinou, svým rodným jazykem, odpověděl něco nepříliš publikovatelného. V tom už se blížil z druhé strany palestinský autobus. Izraelská hlídka si nás dál nevšímá a vojáci dělají to, co vojáci na tzv. stojkách všude. Zdánlivě znuděně koukají a klábosí mezi sebou. Oni, my i Palestinci víme, že izraelští vojáci jen tak klamou tělem. Ve skutečnosti patří mezi nejlepší vojáky na světě.
Připadal jsem si v ten okamžik v té zemi nikoho, mezi jeruzalémskými ulicemi, které nám zůstaly za zády, a střechami Betléma, které vykukovaly za bezpečnostní zdí, tak trochu jako v dobách studené války na onom slavném berlínském mostě, kde se vyměňovali v době studené války špioni a nepřátelští zajatci.
"Co bude teď, až přijedou Palestinci?" zněla v autobuse nevyslovená otázka. Naše izraelská průvodkyně nám zopakovala, že protože má s sebou jen izraelské dokumenty, do Betléma nesmí. Je to sice stále stát Izrael, ale Izraelci do této části mají zakázaný přístup. To, že Židé z Izraele mají vstup na některé části Izraele, které jsou pod palestinskou správou, zakázán, většina z nás předem nevěděla. A slyší-li Evropan, že je někam "Židům vstup zakázán", musí být nervózní. Taková věc připomíná hodně špatné evropské časy.
Atmosféra houstla. To pojedeme k Palestincům sami?! Sakra! To snad ne?! Šéf zájezdu, s českým pasem, nás ujistil, že ne a abychom byli klidní, že s námi jede on. Palestinský autobus, který přijel z druhé strany, zastavil asi 100 metrů od nás a izraelské hlídky. A v tom to začalo!
Náš český i izraelský doprovod se vyhrnul ven, z druhého autobusu vyskákali Palestinci a rychlým krokem se blížili k sobě a již… již, již jsou u sebe a... a..
Sakra, to vypadá, jako když se sejde famílie, která se dlouho neviděla! Objetí a líbání na obě tváře, zvané za mého mládí "dvojitý Chruščov", a plácaní po zádech mi připomenulo vzájemné návštěvy stranických bossů z východních zemí, když se na letišti státníci tak zuřivě líbali, že se člověk bál, co se stane, jestli se jim do sebe zaseknou zubní protézy!
Staří profesionální průvodcovští kolegové, kteří se v době intifády moc často neviděli, se očividně ze setkání těšili. U Palestinců jsme to brzo pochopili. V době intifády turismus moc nekvete, a tak jsme byli my, Češi a Moraváci, jednou z mála skupin, která mířila do Betléma. Přátelské povídání pod olivovníky bylo srdečné a veselé. Na jedné straně Češi a Izraelci, na druhé Palestinci, se vesele bavili a byli v dobré náladě. To myslím skutečně. Ne tak, jak to kdysi nakreslil na jednom obrázku pan Renčín.
Na té Renčínově kresbě bylo vidět vysoký sál s klenutými stropy, něco jako Vladislavský sál. Uprostřed předlouhý sváteční stůl s lahůdkami a svícny, kolem řada židlí s vysokými opěradly. A kolem toho stolu se mydlí, fackuje, kope, škrtí, rdousí, mlátí a vůbec si vzájemně ubližuje hromada pánů ve večerních oblecích. V rohu místnosti u gotického okna stojí Jean v žaketu a do sluchátka secesního telefonů říká: "A ve větě: ´Obě delegace setrvaly v obzvláště srdečném rozhovoru´ si škrtněte slovo ´obzvláště´."
Tak to tady ne. Zatímco obě delegace setrvávaly ve skutečně přátelském rozhovoru, my jsme se přesunovali do palestinského autobusu. Ony totiž ani židovské autobusy nesmí do některých měst na autonomních územích, třeba do Betléma, také do Jericha a dalších. Nástup do autobusu sledoval nenápadný pán opřený pod olivovníkem.
Už jsme byli v Izraeli nějaký ten den, a tak už jsme si na všeobecnou přítomnost vojáků a jiných ozbrojenců a nenápadných pánů zvykli. Tady pod stromem naprosto "nenápadně", ale "úplně nenápadně" postával pán, který jako by se tam ocitnul náhodou. Přestože kolem nás až na vojáky u přechodu nebyla nejméně v okruhu jednoho kilometru živá duše. Ale i kdyby byl kolem přeplněný bulvár spěchajících lidí, u tohohle pána bylo jasné, kdo to je.
Jak to říkával Jan Werich. Tajnej se pozná. I nahej v sauně. Ten je totiž vždycky nenápadnej. Ovšem tenhle byl asi tak nenápadnej jako červená muchomůrka v Sinajský poušti.
Usadili jsme se v palestinském autobusu, který se moc nelišil od izraelského, řidič byl podobně nosatý a kníratý a ten palestinský se víc usmíval. Vyrazili jsme. V autobusu bylo veselo jak v rodinný hrobce .
Vjezd do Betléma není nic moc. Nejen kvůli vysoké betonové ochranné zdi, připomínající tu berlínskou, která brání, aby si kdejaký idiot či fanatik obalil kolem pasu bomby a vyrazil přes planinu mezi trnitými křovisky, balvany a olivami do Izraele, jak ještě nedávno bývalo zvykem. Před pár lety to bylo asi tak složité, jako jít z Proseka do Vysočan. Tenhle fanatik, co se šel se odpálit někam mezi židovskou mládež či nakupující maminky na trh, pak - jak většinou zatajují evropské korektní noviny - zmrzačil ženy a děti, jeho bomby jim utrhaly ruce a nohy. Většinou vzal s sebou na onen svět i mnohé Palestince, kteří žijí a chodí volně a svobodně v Jeruzalémě a kteří ve špatný okamžik šli na trh, bavit se na diskotéku, jeli v autobusu anebo šli na kávu do jedné z kavárniček na ulicích. No, ono jich asi není škoda, těch náhodných Palestinců, jak si myslí mnozí multi-kulti moderní Evropané. Dobře jim tak, když se šli procházet mezi Židy!
Ale nedáme si kazit náladu, jedeme přeci do Betléma, dudlajdá.
Betlehemu se říká Davidovo město, hebrejsky znamená slovo "lehm" chléb, proto se to překládá jako "Dům (příbytek) chlebů". Arabsky se město nazývá Beit Lahm - "Dům (příbytek) masa".

V Betlémě se ocitnete najednou z moderního, čistého a evropského Jeruzaléma v jiném světě. V zaprášeném a mírně sešlém městě, které je celé tak nějak, jak se říká v pražštině a jidiš, "šmucik". Tedy v umolousaném a nepříliš vábném stavu.
Město vypadá skoro úplně liduprázdně. Oproti Jeruzalému, kypícímu životem, se tu nikdo jen tak zbytečně neprochází. Palestinský průvodce se při jízdě autobusu Betlémem snaží ze všech sil nás zaujmout a potěšit. Vykládá historii, žertuje, ale šedivé prázdné město se staženým roletami obchodů, bez kaváren, stánků s občerstvením, bez hrajících si dětí na ulici, bez klábosících žen před domy, tak jak je to všude na jihu obvyklé, působí depresivně. Na ulici vyšel ze školy houf dívek ve školních uniformách, se zahalenými hlavami a s křížky na prsou. To a věže křesťanských kostelů a další kříže všude kolem dosvědčují, že zde žijí Palestinci křesťanské víry.
Projedeme úzkými uličkami, řidič zajede do obrovského, ale prázdného několikapatrového parkingu pro autobusy turistů, dnes bez autobusů i turistů. Nastoupí ozbrojený doprovod, vesele nás zdraví, protože Češi, tedy v jejich myslích stále Čechoslováci, mají mezi Palestinci dobré jméno. Autobus se opět vydá do uliček Betléma a zastavuje až tam, kam se obyčejně už vůbec nejezdí, kousek od náměstí Žlabu, podle údajného žlabu v chlévě, kam prý panna Maria položila narozeného Ježíše, po našem Jezulátko.
Vystupujeme z autobusu. Uprostřed křižovatky stojí chlap v jakési uniformně, samopal v jedné ruce a druhou rukou nám ukazuje k náměstí a Chrámu narození Páně. Oči mu létají k střechám domů kolem, na rovné střeše vidím dalšího palestinského samopalníka, jak nám dává znamení, že je vše v pořádku a jen abychom šli rychle, rychle… Zdi domů i zavřených obchodů kolem nás jsou polepeny neuvěřitelnou směsí barevných plakátů, z kterých nám kynou Jan Pavel II, Jásir Arafat a Abú Mussa, šéf palestinské samosprávy.
Od chvíle, co jsme vstoupli do Izraele, nás všichni ujišťují, že se nám nic nestane a že nepsaná, ale dodržovaná dohoda mezi Izraelci a Palestinci, že se nesmí útočit na turisty, platí. Dívám se do očí regulovčíkovi na křižovatce, kolem kterého procházím rychlým krokem a který se nás odtamtud snaží dostat, a vidím, jak mu oči běhají po střechách a oknech okolních domů. Konečně se naše ochranka zjevně uklidňuje.
Zahýbáme doleva a před námi má být basilika Zrození Páně. Něco ovšem nesouhlasí. Zaprvé před námi neparkují stovky aut, jak sliboval bedekr, ani žádné stánky, kde by nám neodbytní prodavači nutili turistické cetky. Nikde také nevidím žádný kostel - Chrám zrození Páně, který by tu měl být. Tedy něco takového, pod čím si člověk kostel představuje. Spíš tady trčí nějaká obrovská pevnost, možná základy nějaké pyramidy z dávnověku, ale kde je ten kostel? Stojíme před ním! Ta gargantuovská stavba se zdmi z kyklopských kamenů tyčící se nad prastarým nádvořím složeným z typicky římské dlažby z obrovských mramorových desek, to je ten kostel. Nad místem, kde se narodil Kristus! Na obranu jeho vzhledu je snad možno říci, že kostel původní zde stál od doby římského císaře Konstantina (od roku 325 l. p.). Právě jeho dramatické osudy možná vedly dalšího císaře Justiniána k tomu, aby v šestém století přestavěl původní chrám císař Justinián a jeho zbytky po dramatických událostech na něco, co se dodnes podobá více méně nedobytné pevnosti. Nejlépe to uvidíte…. No nevím, jestli za mými zády uvidíte nebo ne, protože nikdo nejsme dokonalý. Stokrát můžu vykládat, že když se fotí, tak nemá dotyčné osobě růst na fotce z hlavy sloup, milionkrát si opakuji, že nejdřív si máme snímek rozmyslet, vědět co a proč chci fotit, a teprve pak fotit, a nakonec to dopadne jako tady. Protože tentokrát nechám fotit ženu a jdu se postavit, aby jako lidi viděli, kde jsem všude byl. Tak tady to vidíte, jak to dopadlo. Ten vchod vzadu do basiliky moje obezita skoro zakrývá.
Tedy mezi námi, ona není totiž není zajímavá jen ta samotná stavba, ale i vývoj jejího vchodu. Původní brána - vidíte ji za tím chlapem, co si tam tak blbě stoupnul, tedy za mnou - byla vysoká a široká. Po špatných zkušenostech s různými fanatiky a pak taky, protože se blbě ovládala tahle velká vrata, po pravé straně vyzdili jakoby sloup. Pak pro jistotu, aby jim tam kdekdo zase nevjížděl s vlajícími vítěznými muslimskými a jinými prapory. (račte si přečíst v dějepisu popis těch dramatických dob, což vydá na samostatnou knihu), tak dělali další ještě menší vchod. Předělali jej na klenutý, ale tamtudy jim tam pořád ještě jezdili lidi na koních, takoví ti, co mají ve zvyku jezdit do kostelů na koních. Až nakonec postavili ty malinké dveře ze tří obrovských balvanů, co tam jsou dodnes a kde se musíte ohnout, abyste vešli. Kmáni i páni. A poklonili se tak Ježíškovi. Křižáci autoři tohohle vylepšení prý k tomu měli ještě jiné důvody. Praktické. Chlapovi v předklonu se blbě mává mečem.
Já jen doufám, že se do toho kostela za dalších tisíc pět set let nepoleze dírou po břiše. I když dosavadní vývoj tomu nasvědčuje. Meče vyšly z módy a se samopalem se stačí plížit. Ještě abych se plížil! Mně stačilo, jak mi chruplo v zádech, když jsem se hluboce předklonil. Na druhé straně, poklonit se při vstupu do kostela, a to tak význačného, jistě není na škodu. A to i v případě ateisty. Jak říkával Karel Havlíček Borovský:
"Bože milý -
jsi-li,
chraň duši mou-
mám-li jakou."

Naposledy jsem se ohlédl ven, pln silných dramatických dojmů, a poněkud mne zchladil pohled na oplocení rozlehlé zahrady patřící k chrámu a u její zdi stojícího obtloustlého mnicha, jehož mohutný pupek přes sutanu obepínal provaz. Mnich dával řeč s nějakou jeptiškou a chlapem v olivové uniformně s kostkovaným ručníkem kolem hlavy a kalašnikovem v ruce. Vypadali, jako když si povídají o vnoučatech.

Ve vzpomínkách se bůhví odkud zjevila slova:
"Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v Betlémě, v městě Davidově."
A já jsem si uvědomil, že sice si z toho tak trochu dělám v duchu srandu, ale zase ne moc, protože když jste v Betlémě a za chvíli vstoupíte do míst, kde se narodil Kristus, tak jste prostě v Betlémě. A jste v hloubi duše najednou "takhle maličkej", jak praví váš vnitřní hlas, že jo, "voni jeden ateisto".
Hezky v předklonu jsem vstoupil do jedné z hlavních svatyň našeho kulturního okruhu, jak se dneska vznešeně říká.
"Tma jako v hrobě, mráz v okna duje…" Mráz tedy nebyl, i když i v Betlémě občas padá sníh, ale tma, tma jako …prostě hodně velká tma ano. Basilika voněla, tak jak nezaměnitelně voní všechny pravoslavné kostely. Po stranách se ve tmě ztrácela stranách řada vysokých sloupů, od stropu visely na dlouhých řetězech lampičky, jaké jsem prvně viděl v chrámu Alexandra Něvského v Sofii, odněkud se ozývá nezaměnitelný hlas nějakého popa a kvílivé hlasy babek, co je najdete ve všech kostelích celého světa. Sakra, abych neklel, kam jsem to vlez´? Tohle že je katolický kostel? Basilika narození Páně?
"Himmelhergott, doprdele, málem sem tam spaď " ozvalo se kousek ode mne. A jak pravil klasik, ta teplá lidská slova mne vytrhla z náboženského dumání.
Popojdu kousek a koukám v podlaze chrámu, jen tak mírnix-dýrnix díra a upozornění, že se tam máme jako kouknout na nějaké památky. Dnešní podlaha chrámu je totiž postavená kus nad původní podlahou, asi tak jako nádvoří Pražského hradu je na sloupcích asi 70 cm nad původní dlažbou, abychom tu historii nepošlapali, že aby měli co historici dělat.
"Kreténi!" pravil hlas česky. "Mají tady díru v podlaze a nikde žádná zábrana, ani výstražný osvětlení …….
Jdu chrámem, skoro po slepu a mumlám si, že by sem fakt měli dát nějaký světla. Bezpečnostní. Tady snad není za bezpečnost práce nikdo zodpovědnej!! Díra v podlaze a žádný zábradlíčko. Ani pruhovaný pásky na stojanech!!!! To je bordel!!!
Voní kadidlo, chór odněkud ze tmy kvílí a mne napadne věta, kterou mi jednou ve Frankfurtu řekl kamarád Julio: "Vy Češi jste fakt děsný Němci!" To když jsem mu říkal, že "u nás" se chodí všude včas a parkuje se jen na vyhrazených parkovištích.



(úryvek z připravované knihy "Přejdi Jordán")
Pokračování příště

Čtenářům fejetonů Václava Vlka, z nichž některé znáte z Neviditelného Psa se nabízí možnost objednat si knížku fejetonů "Kdo rád jí, ať zvedne ruku", doplněnou o zajímavé recepty, která oficielně vyjde v lednu 2007. Cena se slevou a včetně dobírky je 189.-Kč v ČR, na Slovensku 239.- Skk, v Německu pak 9 Euro . Objednat si ji můžete na e-adrese: KJV Poutník redakce@poutnik-knihy.cz