19.5.2024 | Svátek má Ivo


VZPOMÍNKA: Jak jsme se domlouvali

17.1.2007

Pro nás, kdo jsme se anglicky učili v bývalém Československu, byl přechod na hovorovou americkou angličtinu otřesný. Já jsem dělal angličtinu někdy od čtvrté třídy až na vysokou školu a myslel jsem si, že se v USA domluvím, ale socialistická verze oxbridžské angličtiny s nosovým přízvukem, jak to do mne bylo socialistickým školstvím natlučeno, by mne asi nezachránila ani v Bostonu, kde snobi stále ještě mají Ká, nikoliv car, jako ostatní Američané a na zbytek lidstva, včetně ostatních Američanů mluvících trochu jinak, se často dívají jako na méněcenné blby. Mimochodem, kandidát na prezidenta za demokraty senátor Kerry je z Bostonu. Přitom pravopis jsem zvládl bez problémů, ale nerozuměl mi skoro nikdo. To ale nebyl zase až tak velký problém, v Jersey City, hned přes řeku Hudson od rozestavěných "dvojčat", kam nás sponzoři přesunuli po příletu, třeba zkoušky na řidičák bylo lze udělat mimo jiné také v polštině.

Díky mé angličtině s pekuliárním česko-slovensko-polsko-oxfordsko-cambridgeským přízvukem jsem ale v roce 69 dostal první americké zaměstnání. Na pohovor jsme, můj spolubydlící a já, jeli vypůjčeným automobilem značky Nash, bývalým taxíkem, ve kterém zatuchlý zápach milionů cigaret opilých pasažérů byl kamuflován aromatickým "odsmraďovačem", takže po několikaminutovém pobytu uvnitř plechové pasti s prorezlou podlahou jsme smrděli jako moskevské prostitutky. Hned na konci pohovoru nám oznámili, že jsme přijati jako lučebníci drahých kovů. Na noční šichtu.

Druhý den večer jsme tímže přibližovadlem vyrazili po New Jersey Turnpike do Carteretu, kousek na jih. Sníh padal, na dálnici pod koly auta čvachtala sněhová břečka, která nám zespodu děrami v podlaze cákala na lejtka, topení v aute hrdě inzerovaném jako "with r&h", tedy radio and heater topilo, na radiu Dionne Warwick zpívala "Raindrops" a my s hrdým a hřejivým pocitem v srdci a zeboucíma nohama jsme jeli vstříc dobrodružství jako taviči drahých kovů. Když nás po příjezdu do US Metal Refining Company v Carteretu zavedli do šatny a poručili svléci se do naha, to jsme ještě měli jakž takž dobrou náladu. Když nás pak po schodech dolů nahé nahnali kolem polsky mluvících mohutných ozbrojenců o patro níže, to už jsme se začínali divit. Naše obavy byly trochu rozptýleny tím, že nám vydali napřed prádlo a montérky, a pak ještě asbestové obleky včetně kukly a plynové masky. Kdyby nás chtěli zplynovat, tak nás přece nebudou oblékat, že ano.

Venky v mrazu nás zavedli pod střechu k řadě jakýchsi pecí, vypadaly trochu jako Martinka kterou jsem kdysi viděl na exkurzi se školou na Kladně, a tam jsme čekali na předáka, až nám řekne co dělat. Jak jsme tak čekali, nad našimi hlavami se odněkud od pecí sunula kabina portálového jeřábu, který mířil k obrovské haldě rudy důkladně zapadané sněhem. Jeřábník nabral koreček plný rudy se sněhem, odejel zpátky k pecím a tam to do jedné všechno vysypal. Nastal fofr. Když se situace uklidnila a popílek a pára se rozptýlily a usadily, tak se předák konečně objevil, vydal nám sbíječky, řekl ať si zapneme dýchací přístroje a poslal nás do vnitřku jedné se stojících pecí, kde jsme se jali ze sírou smrdící ještě žhavé strusky vytloukat šamotové cihly. Mezitím hoši venku stačili havarovat zavážením mokré rudy ještě zbývající činnou pec, takže ticho v cechu bylo přerušováno jenom lehkým sykotem páry z trosek pecí a občasným nesmělých rachotem sbíječky.

Když jsme se trochu porozhlídli, zjistili jsme, že celý cech, kde se nejenom rafinovalo na tuny stříbro ze strusky zbylé po vypálení mědi z chilské strusky, ale i zlato a platina v množstvích nikoli zanedbatelných, tedy že celý ten provoz byl obehnán jenom jednoduchým plotem, v noci navíc nijak zvlášť neosvíceným, přerušeným v jednom rohu budovou šaten obývaných také ozbrojenci. Ti ale kolem plotu ani uvnitř provozu nepatrolovali, jenom v teplíčku šaten. Když jsme se pak druhý den v hospodě na tento nedostatek zabezpečení vyptávali, nakonec nám jeden dobrák prozradil tajemství. Řekl nám, že za celá dlouhá léta jenom jednou zaměstnanec ukradl pár cihel zlata a přehodil je přes plot. Druhý den je v klidu sebral a odnes do putyky hned před tovární branou, vyměnit za chlast. Samozřejmě, že ho za malou chvilku, ještě než stačil dopít první drink, policajti ze města sbalili. Hlavním bezpečnostním opatřením totiž bylo, že do toho cechu vedení podniku vybíralo jenom certifikovatelné blbce.

A tak nám s kolegou došlo, že náš plynulý pohovor v československé angličtině nás úspěšně kvalifikoval na blbce. Škoda, že někteří jedinci, hrdí na svoje socialistické vzdělání, mezi těmi blbými Američany tuhle zkušenost neměli příležitost udělat.

Ivan Rebensteiger