Ve svém minulém článku o Trafouši jsem se rovněž zmínil o dvou skupinách lidí, které byly kvalitativně odlišné. Avšak ještě bych se rád zmínil o další skupině, s níž někdy „koketovali“ i někteří ze zmíněných dvou skupin. Byli to trampové neboli čundráci a zde bylo nutné rozlišovat, protože se dá říci, že i zde byly nakonec dvě skupiny. Já budu používat název „čundráci“, protože se jim jinak neříkalo.

Snad se pamětník neurazí, když možná nebudu úplně přesný, ale asi se nebudu tolik mýlit, protože jsem měl možnost vyjet s oběma skupinami a byl jsem seznámen se skutečnými „čundráky“, ale taky s „rádobyčundráky“.

„Čundrování“, neboli správně trampování, jehož název pocházel z Ameriky, mělo mnohaletou tradici již před válkou. Mnozí vyjížděli z Prahy, snad nejvíc na Sázavu a v tehdejší době vzniklo nejvíc srubů a chat, které s pozdějšími „masňáckými“ chatami měly málo společného. Ty pak tvořily osady s různými názvy, hodně americkými, a tito „osadníci“ tvořili skutečně přátelské a kamarádské společenství. Tehdy osady měly svého šerifa a také oblečení tomu odpovídalo.

Teď „skočíme“ až do let padesátých. Já sám jsem navštívil několik osad a byl jsem také účasten jednoho velkého potlachu v osadě Klín, kde bylo 500 lidí z celé republiky a to bylo kolem roku 1958. (Tehdy trampování dostalo trochu jiný rozměr, a to hlavně mezi mladými lidmi, kteří už místo výrazu tramp používali výraz „čundrák“.) Já se o tomto potlachu ještě zmíním.

Mnozí mladí lidé nezačali jezdit na „čundr“ kvůli tomu, že měli vztah k přírodě, ale proto, aby „vypadli“ z města a hlavně aby nemuseli být pod dozorem režimu a mohli se venku „vyřádit“. Já nepamatuji ani jeden případ, že by někdo dal najevo, že je nakloněn režimu. Spíše naopak. Řeči, které se tam vedly, by ve městě stály svobodu. Je bezesporu pravda, že drtivá většina těchto lidí vzhlížela k Americe jako k zemi svobody, včetně mě, a všechno americké jsme napodobovali.

A právě proto, že to režim věděl, „čundráci“ byli pod zvláštním dozorem. Protože se v tu dobu pracovalo i v sobotu, tak všichni vyjížděli v sobotu odpoledne. Většinou byli v „čundráckém“ oblečení už v práci a pak rovnou na nádraží do Bráníka. Ještě se zmíním o oblečení. Velmi cenná byla americká vojenská bunda, většinou potrhaná. Říkali jsme jí tuším battledress. Hlavní ale byla „usárna“, neboli US torna. Byla to vojenská torna US ARMY, která byla po rozložení do kříže a po složení to byl takový podlouhlý batoh s nápisem US ARMY. A pak samozřejmě vojenské celty, z nichž se dal složit malý stan jehlan, ale celty většinou sloužily pro zabalení těla na noc, protože se většinou jezdilo pod „širák“. Také jsme spali na senících nebo i v krmelci, podle počasí. „Skalní čundráci“ jezdili i v zimě ve sněhu a spali venku a my, co jsme v zimě nejezdili, jsme byli „masňáci“ nebo „paďouři“, jak se hlavně říkalo chatařům.

Ale vraťme se na nádraží do Bráníka. Většinou bylo nabito k prasknutí a věru, bylo tam co vidět. Bylo to jako na západě někde na Klondike před pochodem do zlatonosných hor. Mezi „čundráky“ bylo také mnoho holek a jejich oblečení si nijak s kluky nezadalo. Když přijel vlak - nevím, jak by těm vagónům dnes někdo řekl – všichni se tam vrhli a když odjížděl, byl ověšený jako „vánoční stromeček“. Ale pozor, zatím ještě nejsme ve vlaku. Skoro pokaždé byla na nádraží „šťára“. Policie přijela i s antony a začala nekompromisní prohlídka. Mnohým rozházeli „usárny“ a sebrali věci, které uznali za příliš prozápadní. Zabavili vždy hodně nožů, které měly čepel delší než 5 palců. Také některé věci roztrhali a když tam byli s antony, vždy počet „čundráků“, kteří na nádraží zůstali, značně poklesl.

Jako kdysi na „trafouši“, i tady jsem prošel sítem bez újmy, protože jsem nebyl tak výstředně oblečen a „usárnu“ jsem nikdy neměl. Ale viděl jsem tam problém, který mě už tehdy trápil. Mezi zatčenými byli mnohdy velmi slušní „čundráci“, kteří jezdili „ven“ a policie je nerozlišovala. Byly ale samozřejmě skupiny, které tam jezdily, aby se „ožraly“ a dělaly tam skutečnou ostudu řádným „čundrákům“. Ve svém článku o „Trafouši“ jsem se zmínil o skupině, která byla „na dně“ společnosti a kterou jsem jednu dobu naivně obdivoval.

A právě s touto skupinou jsem jednou jel na „čundr“. Byli tam ti, o nichž jsem mluvil v souvislosti se rvačkami, které vyvolávali a při nichž se použil i nůž. První večer šli všichni do hospody a „holky“ nechali v „táboře“. Já jsem s nimi nešel, a tak mě pověřili, abych se staral o „holky“ (některé byly o 15 let starší než já). Byl jsem nejmladší, a tak jsem byl mezi „holkami“ docela oblíben. „Holky“ pily, až byly skoro všechny značně opilé, a to byl problém, protože jsem nevěděl, co si s nimi počít, zvláště když „holka náčelníka“ se na mě upnula a já jsem se bál, aby nedošlo k nějakému maléru, který by mě mohl stát život nebo značnou újmu na zdraví. Po půlnoci se parta vrátila, některé nesli a samozřejmě byli všichni opilí a s nadšením vyprávěli, jak „vymlátili“ hospodu a že tam bylo několik zranění; tehdy někoho přinesli a dávali ho dohromady, protože kdyby ho tam nechali, byla by zjištěna jejich totožnost. Už tehdy jsem se necítil dobře a viděl jsem, že toto není parta pro mě. Dopoledne, když všichni vstali, jedni ze stanů, druzí ze země, protože spali „pod širákem“, oznámili, že se půjde „na koštovačku“. „Náčelník“ řekl, že půjdu s nimi, protože jsem se dobře staral o jeho holku. Do té doby jsem nevěděl, co je to „koštovačka“.

Šli jsme, až jsme narazili na několik „čundráků“ ve stanech (asi tři stany). Stany byly strženy a „čundráci“ byli svázáni a začalo se brát jídlo a nakonec věci, které se komu líbily. Někdy byli i přepadení svlečeni, když měli na sobě věci, které se některému „loupežníkovi“ líbily. Odpor většinou nebyl, protože přepadení byli rádi, že z toho vyšli jen tak. Věděl jsem, že by lidi z naší party klidně použili nože, které měli v ruce. Z toho jsem byl zděšen a bylo mně přepadených líto, ale nemohl jsem nic dělat. „Jó, nabít někomu hubu nebo udělat nějaké haló,“ to bych tehdy bral, ale někoho okrást, to bych nikdy nedokázal. Byl jsem nakonec rád, že jsem absolvoval tento jednorázový „čundr“ s touto partou a už nikdy jsem s podobnými „frajery“ nevyjel.

Od té doby jsem začal rozlišovat i mezi těmito lidmi a začal jsem jezdit se skutečnými „čundráky“, protože jsem se seznámil s jedním z nich, který měl mezi nimi autoritu, a tak jsem také dostal přezdívku „Trávníček“, protože jsem měl stále vlasy „na ježka“. Byl zajímavý rozdíl mezi těmito dvěma skupinami. Toto byli také „tvrdí chlapi“, ale docela jinak. Taky se opili, také se občas poprali, ale byla tam jakási „férovost“, do jisté míry přátelství, ale nikdy nenapadali slabší a nikdy by neokradli jiného. Tento rozdíl, jak už jsem se zmínil, však policie nerozlišovala, protože všichni tito „čundráci“ byli jednotně proti režimu, a tak také občas „sbalili“ i tyto „skutečné čundráky“.

„Jak jsem „jezdil ven“

Jak už jsem shora uvedl, tito lidé se jako „čundráci“ neoznačovali a používali výrazu „jezdíme ven“. Když jsem s nimi někdy jel (nebyl jsem „kovaný“ tramp), tak jsem viděl ten rozdíl. Mít stan bylo „masňácký“, a tak spaní „pod širákem“ nebo v seníku či krmelci bylo normální. Večer se zpívalo u kytar, samozřejmě popíjelo a pokuřovalo, ale zpité do němoty nepamatuji a nikdy jsem nezaregistroval používání nějakých drog. Jednou jsme byli v nějakém místě, kde bylo zvláštně zelené jezero a všichni hledali vhodný název. Já jsem tehdy také sbíral kameny a znal jsem i drahokamy, a tak jsem řekl, že je to zelené jako smaragd. Tehdy to všichni jednomyslně přijali a od té doby se mu říkalo Smaragdové jezero. Já si už ale vůbec nepamatuji, kde to bylo, ale bylo to asi v roce 1957.

Potlach na osadě Klín

Na začátku článku jsem slíbil, že se vrátím k potlachu na osadě Klín. Bylo to asi v roce 1958 a já jsem byl pozván jednou partou k návštěvě tohoto potlachu. Bylo to někde v okolí Klince a my jsme tam jeli postupně po menších skupinách, protože - a to jsem tehdy nevěděl - se mělo sejít mnoho lidí a to by neuniklo pozornosti Státní bezpečnosti. Byli to trampové z celé. Přijeli party z Moravy a ze Slovenska a nakonec byl počet přes 500. Různé party se střídaly v programech.. Některé zpívaly a hrály na kytary, jiné zase měly připravené různé scénky, mnohdy velmi tvrdé vzhledem k „socialistické morálce“. Na tehdejší dobu zde vládla podivuhodná jednota, samozřejmě umocněná odporem k režimu. Na to množství lidí a různých typů bylo neuvěřitelné, že se vše udrželo v jakémsi pořádku. Samozřejmě se pilo a bavilo různě, ale vše mělo jistou úroveň. Když by se někdo díval na to množství a jejich oblečení, nepoznal by, že není někde v Arizoně nebo na Klondiku. Přesto, že všichni čekali policejní zásah, kupodivu k němu nedošlo. Na tento potlach nikdy nezapomenu.

Závěr

Brzy potom jsem se začal věnovat sportu, a tak jsem přestal „jezdit ven“. Byl jsem však rád, že jsem opět zakončil toto údobí svého života u té druhé skupiny, to znamená u těch, kteří skutečně jezdili „ven“ do přírody a ne se opíjet a krást. Poznal jsem řadu lidí a mohu říci, že si na mnohé vzpomínám rád, i když bych je dnes – pokud žijí – už asi nepoznal.

Co říci závěrem a jako poučení? Když řeknu, že vztahy mezi námi byly lepší a přátelštější, někteří čtenáři řeknou: „Zase nějaký dědek naříká nad starými časy, jako to dělali vždy ti starší.“ Ale já nejsem „zapšklý“, protože stále ve svých 66 letech bych ještě „levým hákem vytrhl boxovací pytel ze zdi“. Na počítači pracuji, televizi, video a DVD mám také, ale o tom to není. Je to o obecných vztazích a ty se skutečně nedají s tehdejší dobou srovnat a jestliže někdo řekne, že od té doby nastal vědecký pokrok, a proto se i ostatní věci změnily, tak s ním nesouhlasím, protože přátelství je přátelství; facka bolí pořád stejně a přátelské objetí přináší radost bez ohledu na dobu, ve které kdo žil.

Ještě bych uvedl na závěr výrok jednoho význačného světového vědce, když se vyjadřoval k éře techniky a pokroku kontra přírodě: „Žádná sebevyspělejší technika a úžasné vynálezy se nevyrovnají ránu na rozkvetlé pasece se zvukem tiše zurčícího potůčku.“ Je možné této myšlence s úspěchem odporovat?

Autor je publicista