25.4.2024 | Svátek má Marek


ZÁBAVA: Historie čajového sáčku (1.)

8.11.2006

Po zveřejnění mé poslední práce - praktického návodu Jak se zasmát sáčku čaje - jsem s hrůzou zjistil, jak málo toho někteří lidé ví o celé historii národu čajových sáčků. Rozhodl jsem se proto, z informací, které znám, sepsat stručnou výklad.
Nejdřív bych měl zmínit, že toho zas až tolik nevím. Problém je v tom, že ani archeologové, ani historici, ani antropologové, ani politici stále nejsou ochotni uznat čajové sáčky coby autonomní rasu. Proto se o sáčcích neučí na školách, nemluví v televizi, nejsou v encyklopediích, nepočítá se s nimi v rozpočtu. Sáčky jsou zkrátka diskriminované.
Ale zpět k historii samotného čajového sáčku. Čajový sáček vznikl, asi jako každý další lidský výtvor, z lenosti. Všechna ta otravná práce - cedění, louhování, usrkávání se stisknutými zuby, vyklepávání, vyplachování. To bylo příliš namáhavé a pracné - zkrátka neamerické.
Až se jednou newyorkský občan, Thomas Sullivan, rozhodl že to změní. Vzal si kus hedvábí, nit a čaj a vyrobil čajový sáček. Tak vznikl praotec rasy čajových sáčků. První sáček. Ten, ke kterému se modlí sáčky ortodoxního vyznání.
Ale nemyslete si, že bychom zde měli prvního živoucího člena. V této době ještě nikdo neměl ani tušení, že někdy rasa čajových sáčků vznikne. Toto byly hedvábné sáčky, pečlivě šité sáčky, plněné kvalitním čajem z keřů čajovníků. Ty byly naprosto spokojené a neměly důvod ožívat hrůzou.
Jediným žijícím čajem v té době byl Puer. Puer však nemůžeme počítat mezi živé, protože on sám vlastně nežije. Na lístcích Pueru zato můžeme pozorovat obrovská společenství mikroflór, u starších kusů i s vyspělou infrastrukturou, hustým osídlením a v extremních případech vlastním vesmírným programem. Každý den zanikají statisíce těchto civilizací globální katastrofou v podobě horké vody, která boří obrovské stavby, ničí vyspělé kultury a zabíjí celé národy nevinných bakterií. Až si příště zalijete svůj Puer, uctěte všechny mrtvé nejméně deseti minutami louhování a pak, se slzou v oku, na jazyku poválejte ten nálev s charakteristickou, až morbidní chutí hřbitovní hlíny.
Zpět ale k začátkům sáčků. Jak jsem řekl, první ze sáčků ještě nebyly živé. Užívaly si svoji slastnou a klidnou neexistenci od svého vzniku až po zánik. Krátce po jejich objevení ale nastala populační exploze. A objevily se první problémy.
Za všechno vlastně může bourec morušový. Výměšky jeho žláz se používají jako základ pro hedvábí. Jeho získání probíhá asi tak, že si bourec postaví svoji kuklu, následně je zavražděn a jeho kukla rozmotána. Bourec se ale nerozmnožuje tak rychle, jak ho člověk potřebuje vyvražďovat.
Sobec.
Proto nebylo do čeho vkládat čaj, a tak někoho napadlo, nač drahého hedvábí, když stačí papír. A sáčky se začaly dělat z papíru. To byla první podpásovka od člověka vůči sáčku. Pokud to nechápete, tak si představte, že jdete po ulici v překrásném hedvábném oblečení a najednou vás někdo navlíkne do papírového pytle a donutí vás ho nosit. To byla rána, kterou sáčky nemohly nikdy přijmout.
A v tuto chvíli nastal ten okamžik. Sáčky, zbavené svého luxusu, ožily. Velice naštvané, velice angažované, velice rozhodnuté. Probudily se ze svojí existence v život. A to život velmi, velmi rozzlobený. Jemnými, skoro nevycítitelnýmy signály, strašlivě posílenými nekonečnou zlostí se v jednom okamžiku zrození shodly na strašlivém povstání, které provedly okamžitě.
Povstaly.
Z leže do stoje.
K jejich smůle si jejich obrovského akrobatického výkonu téměř nikdo nevšiml. A tak první povstání sáčků dopadlo, stejně jako všechna ostatní, naprostým fiaskem. Ještě dneska se občas nějaký sáček naštve a povstane. Jedná se o pro člověka spíše roztomilý pohyb, ale také se již vyskytly pokusy tomuto vstávání zamezit. O tom více příště.

Adam Streck