Podklady pro tyto komentáře doluji z mnoha pramenů. Jedním z nejdůležitějších jsou (anglicky psané, arabsky bohužel neumím) blogy Blízkého východu. Komentář pak sestavuji z řady oficiálních i nezávislých pramenů, jejichž objektivitu se snažím ověřit, a na neprůkaznost faktů upozornit oním tradičním "údajně". Zcela objektivní obraz nelze získat ani když je novinář na místě. Velmi často je sám manipulován. Ne všichni to jsou ochotni přiznat.

Christopher Albritton, reportér na volné noze, který píše pro týdeník TIME, v blogu napsal: "Odtud, z jižního oblouku střílí Hizballáh kaťuše, ale skoro se mi o tom nechce psát, neboť Boží strana má v rukou kopie pasů všech novinářů tady působících a obtěžuje a vyhrožuje."

Reportér CNN Nic Robertson, popsal bombardování jižního Bejrútu. "Hizballáh má velmi dobře zorganizovanou mediální službu v jižním Bejrútu. Nepustí tam nikoho bez doprovodu, podobně je to s návštěvou nemocnic. Hizballáh vybral místa, která jsme mohli navštívit, ale nemohli vstoupit do poničených domů, ani zvednout trosky a podívat se, co je pod nimi. Dovolili nám vstoupit jen do velmi kontrolovaných míst a ukázali jen co chtěli ukázat. Byla to velmi krátká, striktně doprovázená exkurze. Vybrané novináře takhle několikrát denně vozí do vybombardovaných míst. Vědí, že je to pro ně nejlepší reklama."

Kameraman Anderson Cooper k tomu dodává: "Nechali nás natáčet jen vybrané budovy v jimi vybraných ulicích. Už tam měli připraveny sanitky. Mohli jsme pár minut promluvit s jejich řidiči, kteří pak na povel zapnuli sirény a blikačky a před běžícími kamerami odjeli "zachraňovat" další civilisty. Všechno to bylo vypočítané na efekt."

Pokud jediný způsob, jak se dostat do jižního Bejrútu, je za doprovodu tiskových agentů Hizballáhu, budiž, ale bylo by přinejmenším poctivé na to upozornit. Bohužel Cooper a Albritton jsou mezi západními novináři výjimkou. Většina medií totiž přejímá tyto nahrané scény bez patřičného komentáře.

Zato arabsky píšící a mluvící media si s nějakou objektivitou nedělají starost vůbec. Jakákoliv lež a pomluva je užitečná. Některé z komentářů jsou až komické. Al-Chazedn, redaktor v Londýně arabsky vycházejícího deníku Al-Hayat, v posledním vydání píše: "Vláda Ehuda Olmerta praktikuje vůči Palestincům a Libanoncům nacistické metody. Olmert je nový Führer. Jak je možné, že potomci obětí holocaustu provádějí, co dělali nacisté jim? Nabízím vysvětlení: oficiálně 97.5% polských Židů zahynulo v koncentrácích. Jenže je pravděpodobné, že zahynuli všichni polští Židé, a nacistické špičky, když v roce 1944 pochopily, že je válka ztracená, přijaly jejich identitu a emigrovaly do Palestiny vydávajíce se za Židy."

Kevin Sites, nezávislý zpravodaj portálu Yahoo, uveřejnil na svém blogu reportáž z jižního Libanonu, která vysvětluje pozadí velkého počtu civilních obětí, zvláště dětí, po izraelských leteckých útocích. Zde je ve zkratce: "Hlavní silnice spojuící jih Libanonu se severem je plná kráterů, zničených mostů, vypálených vraků aut. V této atmosféře se dosavadní loajalita spíše prohlubuje, než aby se měnila. Je nad slunce jasnější, že tady, severně od Tyru, jsem v teritoriu Hizballáhu. Přes izraelská varování jen několik rodin evakuovalo. Většina čeká na povel šejka Hassana Nasralláha vyrazit na jih a bojovat s Izraelci. Ulice jsou plné, ale nejsou to uprchlíci směřující pod bílými vlajkami na sever. Setkat se s příslušníky Hizballáhu není nesnadné jsou viditelní všude, na ulicích i v politickém životě země. Stali se integrální součástí šíitské společnosti. Je naivní si myslet, že Hizballáh může být odsud vyhnán nebo zlikvidován. Tady si si získali pověst bojovníků, kteří v roce 2000 uštědřili Izraeli tvrdou porážku a vyhnali je z Libanonu. Pro zdejší jsou to i hrdinové, kteří v roce 1983 vyhodili do vzduchu kasárna v Bejrútu, kde přišlo o život 241 amerických mariňáků. Požádal jsem o rozhovor s jedním z bojovníků a byl mi představen Hussein. Je mu hodně přes dvacet. Jako ostatní bojovníci tvrdí, že má jiné zaměstnání a v milici slouží jen když je potřeba. Sedíme v obýváku, na zemi si hraje jeho 4měsíční dcerka. "Ale ve střehu musíme být stále, zrovna včera v noci jsme chytili dva izraelské vyzvědače," říká Hussein. "Jak jste poznali, že to byl vyzvědač," ptám se. "Měl dva libanonské pasy a když jsme ho vyšetřovali, dával zmatené odpovědi. Pak jsme ho předali armádě. Zatím jsme nedostali rozkaz, ale když bude třeba, budem bránit naše rodiny," říká Hussejn a ze skříně vyndavá nábojový pás, americkou M-16, AK-47 se čtyřmi zásobníky a RPG -7 s dvěma projektily. Někteří příslušníci mají účinnější zbraně, ale ty jsou schované jinde, ne doma. "Odkud je ta M-16," ptám se. "Hizballáh kupuje všechny zbraně, někdy i od libanonské armády," zní odpověď. Pak Hussein vyrovná zbraně - s nechtěnou symbolikou - hned vedle dětské postýlky, abych si je mohl vyfotografovat.

Nekonzistentní taktika IDF a schopnost Hizballáhu střílet denně stovky raket na izrealské území vyvolávají otázku, co vlastně chce Izrael dosáhnout. Záměr je jasný - odstranění Hizballáhu z pohraničních oblastí a propuštění rukojmí. Co není jasné - jak toho chce Olmertova vláda dosáhnout a zda vůbec toho může dosáhnout. Čtvrteční rozhodnutí zintenzivnit letecké bombardování bez rozšíření pozemních akcí se ukazuje jako kontraproduktivní. Hizballáh vždycky stačí vojenské cíle hbitě obklopit místními obyvateli ve slastném očekávání co nejvyšších ztrát během následujícího izraelského bombardování.

IDF před každým útokem nejméně den dopředu varuje letáky obyvatele zacílených osídlení, aby oblast opustili. Na papíře to zní pěkně, ale ve skutečnosti to může fungovat jen částečně. Většina zabitých při bombardování jsou ti nejchudší, kteří nemají možnost ani prostředky jak utéct. Doprava neexistuje a Hizballáh pochopitelně v evakuaci nepomáhá. Ze vzduchu se také nedá rozlišit, jestli v atakovaných obcích zůstali jen bojovníci Hizballáhu nebo i civilisté, které se nepodařilo evakuovat.

Nesrozumitelná je také izraelská taktika ničení infrastruktury. Zatímco vyřazení přistávací dráhy letiště je jasné - alternativou by bylo pouze jeho obsazení - stejně jako útoky na civilní komunikační zařízení, která byla součástí sítě Hizballáhu, poškození nádrží s ropou a topným olejem nedává moc smysl, stejně jako poškození elektráren a vyřazení televizního vysílače státní televize. Izrael také zatím nepustil v rámci humanitární pomoci přes blokádu tanker s topným olejem. Izraelská vláda dluží vysvětlení těchto útoků nejen mezinárodní veřejnosti, ale i vlastním občanům, kteří začínají o strategii, ne o účelu, válečných operací pochybovat. Izraelskému úsilí nepomáhá ani jestřábí retorika některých členů kabinetu. Ministr spravedlnosti Haim Ramon prohlásil po jalovém mezinárodním jednání v Římě, že nepřijetí závěrů dalo Izraeli zelenou k daleko agresivnějšímu postupu a před útokem na Bint Džbajl řekl, že v obci jsem jen ozbrojenci Hizballáhu a město by mělo být romzláceno ze vzduchu a dělostřelecky než do něj vstoupí první voják IDF.

Intenzivní letecká příprava by měla být následována masivní pozemní akcí, podle úspěšné Powellovy doktriny uplatněné ve válce v Perském zálivu. Bývalý ministr obrany Šaronovy vlády Moše Arens kritizuje Olmertovu strategii právě z tohoto úhlu. Raketometné útoky je třeba potlačit na zemi. Ze vzduchu to prostě nestačí. Vyhodnocování cílů ze vzduchu je také daleko méně přesné, a dochází proto k tragickým omylům, které většinou odnesou na životech nevinní. Izraelské velení je však zřejmě ovlivněno vzpomínkou na pozemní akce během invaze v roce 1996, kdy první den bojů o Bint Džbajl padlo 100 Izraelských vojáků, a nechce podobnou zkušenost opakovat.

Útoky Hizballáhu ale neslábnou. Městečko Afula, ležící 70 km jžně od libanonských hranic, se v pátek v noci stalo terčem dělostřeleckých raket s doletem 120 km vypálených Hizballáhem z pozic nedaleko jezera Quaroun. Ve čtvrtek v noci izraelské letectvo zničilo sklad raket Zelzal-2 na silnici z údolí Biká do Sýrie. Přesto jich má Hizballáh podle izraelské rozvědky ještě několik desítek. V pátek Izraelci ztratili nad touto silnicí bezpilotní průzkumné letadlo, které monitorovalo dopravu raketometů a raket ze Sýrie. Bezpilotní prostředek sestřelila syrská protiletadlová obrana. Cílem ze strany Sýrie promyšleného incidentu nebylo vlastní sestřelení prostředku, ale rozkol mezi velením a politickým vedením Izraele. Část vojenského vedení poukazuje na nedostatečné nasazení pozemních jednotek, jehož následkem jsou i vysoké ztráty civilního obyvatelstva z leteckých útoků. Opoziční generálové naopak zdůranují, že Sýrie se vojensky chová velmi zdrženlivě.

Vojenští komentátoři v Izraeli se shodují, že i organizace pozemních akcí je neefektivní. Namísto vyslání speciálních komand s úkolem likvidovat místní opevnění, skladiště a odpalovací základny, se IDF uchýlila k tradiční doktrině dělostřeleckých příprav a frontálních útoků, které mohou být účinné na bitevním poli, ale proti guerillové taktice jsou impotentní. Znovu se potvrzuje, že Achillovou patou kampaně je nedostatečná taktická rozvědka a operační průzkuum.

Dnes už je zjevné, že izraelská prestiž a mírná podpora ze strany některých arabských vlád už zmizely a americká je těžce poškozena. Bez totální války a okupace celé země nemůže být Hizballáh vojensky poražen. Přitom je jasné, že i po takovém hypotetickém vítězství by se Libanon stal zrcadlovým portrétem irácké můry. Během posledních 14 dní se Hizballáh stal nejpopulárnějěí politickou organizací v arabském světě. Organizace prorostla libanonskou společností natolik, že se stala její nepominutelnou politickou součástí. V parlamentu má 20 poslanců a je podporována 70% Libanonců, což znamená prakticky všemi šíity. Libanonský zástupce v OSN, Nouhad Mahmud, v rozhovoru pro americkou televizi řekl: "Není naší politickou agendou odzbrojit Hizballáh vojensky. Národním zájmem Libanonu je politika Hizballáhu a šejk Nasrallah má můj respekt." Takže zatím jediným, nepopiratelným vítězem konfliktu je Írán.

Iránská státní tisková agentura potvrdila, že Hassan Nasralláh je hostem prezidenta Assáda v Damašku, kde se účastnil konference s šéfy Hammásu Chalídem Mešalem a Mussa Abu Marzoukem a šéfem Palestinského džihádu Abdallahem Šelahem. Tato Íránem řízená koalice si je velmi dobře vědoma, že uvnitř izraelského kabinetu dochází k rozporům jak postupovat dál. Poté, co v pátek izraelská vláda rozhodla proti rozšíření invaze a stáhla jednotky z dobytého městečka Bint Džbajl, zintenzivnil Hizballáh raketové útoku na izraelské území s použitím osvědčené taktiky lidských štítů těch nejchudších libanonských vesničanů. Velitelé raketových oddílů Hizballáhu jsou si vědomi, že pro nedokonalost jejich techniky nemohou Izrael zasáhnout v nejcitlivějších místech. Jejich úkolem je vyprovokovat izraelskou odvetu proti raketovým odpalištím obklopeným místním obyvatelstvem. Mezinárodní úspěch Hizballáhu se měří počtem zabitých Libanonců.

Noční útok izraelského vrtulníku na palpost kaťuší za třípatrovou budovu na okraji obce Kana, jehož výsledkem je padesát sedm mrtvých uprchlíků, 37 z nich dětí, je dalším mediálním a samozřejmě i politickým vítězstvím Hizballáhu. Podobný incident v roce 1996, při němž zahynulo na 100 lidí izraelskou střelou, jež minula cíl, způsobil takový mezinárodní tlak, že tehdejší operace "Hrozny hněvu" proti Hizballáhu byla předčasně odvolána. Pod mezinárodním nátlakem bylo uzavřeno příměří, v němž se Hizballáh zavázal přestat s raketovými útoky, což nikdy nesplnil.

O dest let později je nový masakr v Kaně znovu tím strašlivým jazýčkem na misce vah, který může donutit Izrael k okamžitému příměří a dá Hizballáhu volnou ruku k pokračování ostřelování a významně posílí jeho prestiž v muslimských zemích.

Znovu opakuji, že pro Hizballáh je maximalizace lidských ztrát v Libanonu tou nejefektivnější metodou jak odzbrojit Izrael a jeho armádu prostřednictvím mezinárodního rozhořčení. Nic na tom nezmění fakt, že z Kany bylo denně vypáleno do Izraele 150 raket, ani videozáznam nabídnutý IDF a ukazující, že zpoza budovy byla odpálena salva kaťuší, ani prohlášení generála IAF Amira Ešela, že útok na palpost kaťuší byl authorizován (a měl být proveden) v 1 hodinu v noci místního času, zatímco budova, která pohřbila 57 nevinných civilistů se zhroutila o šest hodin později. Tragédie okamžitě vykolejila i tak rozpačité diplomatické jednání. A znovu se ukázalo, že spoléhání Olmertovy vlády na letecké útoky je neúčinné a jen prodlužuje konflikt, aniž by Hizballáh podstatně oslabilo.

Tlak na Izrael uzavřít okamžitě příměří však má háček. Zatím se nikdo nehrne do úkolu vyslat do budoucího nárazníkového pásu mezi Izraelem, Libanonem a Syríí, dohlížecí jednotky. Představa, že by mezinárodní kontingent dokázal odzbrojit Hizballáh byť jen v onom pásu, je zcela naivní. Nehledě na to, mírové jednotky mohou dohlížet na dodržování přímeří pouze tam, kde je k tomu vůle. A tu Hizballáh, ústy šejka Nasralláha neustále prohlašující, že jeho cílem je likvidace státu Izrael, zaručeně nemá. Jádro sil by měly tvořit francouzské jednotky, už pro tradiční vztahy mezi Francií a Libanonem. Podle návrhu příměří by Hizballáh měl propustit izraelská rukojmí, Izrael by měl propustit uvězněné Libanonce a jako gesto předat sporné Šíba farmy a Mt. Dov pod mezinárodní konrolu. Francouzský návrh Radě bezpečnosti nespecifikuje, zda-li by měla být podepisující stranou libanonská vláda nebo politcké křídlo Hizballáhu, s nímž Francie udržuje poměrně těsné vztahy. Francouzští diplomaté v Bejrútu jsou ve stálém kontaktu s nejužšími kruhy Nasralláhova vedení. V roce 2004 pozval prezident Chirac Nasralláha na konferenci frankofonních arabských představitelů. Na konferenci seděl Nasralláh hned vedle Chiraca. Pokud by Izrael přistoupil na předání úpatí hor Mt. Dov a Mt. Hermon pod mezinárodní správu, mohl by Nasralláh oprávněně vyhlásit vítězství. Navíc by tento krok utvrdil Hizballáh a Palestince, že užití jakékoliv nevybíravé a hrubé síly se vždy vyplatí. Do jaké míry by toto "přéměří" znamenalo posílení sebedůvěry fundamentalistů v boží posvěcení boje se prohnilým Západem a k jakým příštím akcím by je to mohlo inspirovat, je jen předmětem fantazie.

Hluboce zakořeněnou, nábožensky podloženou nenávist nelze vymýtit během jedné generace. A dokud se muslimové nenaučí milovat své děti více než nenávidět Židy, nebude v této nešťastné oblasti mír.

Předchozí díly: Konflikt (1.), Konflikt (2.), Konflikt (3.)