Recenze prvního dílu trilogie se vyskytuje zde. Druhé pokračování s názvem Válka stínů bylo recenzováno tady. Poslední a závěrečný díl přijde na pulty brzy, proto se zatím v netrpělivém čekání pokochejte ukázkou...

Kapitola 1
   
   
   V jeskyni hluboko pod chrámem zasvěceném Gaultovi panovalo šero. Kam se člověk podíval, plápolaly pochodně, ale jejich rudé světlo nedokázalo zahnat stíny. Císařovna Elandra cupitala za seržantem Balterem a připadala si jako ve snu. Její život se během chvíle úplně změnil. Nyní byla uprchlíkem bez domova, bez osobní stráže, bez ochránce, a možná i… bez manžela. Přišla sem, aby zde nalezla úkryt, ale tato jeskyně nepředstavovala vhodné útočiště.
   Kolem sem a tam pobíhalo asi patnáct strážců v brněních a šarlatových pláštích, zaneprázdněných rozličnými úkoly. Několik sluhů, bledých strachy, cpalo zásoby do sedlových brašen pod dohledem neúprosně vypadajícího seržanta. Polovina strážců kontrolovala sedlové podpínky a postroje, ostatní nosili kameny z rozpadlých lavic a vršili je před dveře na opačné straně jeskyně. Zachovalé žulové lavice stály v tajuplném půlkruhu kolem oltáře obklopeného měděnými kotli. Všichni muži pospíchali, ale v jejich pohybech nebyl jediný náznak paniky ani zmatku.
   Plameny pochodní mihotavě ozařovaly sazemi zčernalé zdi. Jejich světlo vrhalo rudé odlesky na dění v jeskyni a odráželo se od bělma koňských očí, zubatých koleček ostruh a drátem omotaných jílců mečů, které byly připoutány k sedlům. Vzduch čpěl potem, mužským i koňským, a jeho štiplavý, ostrý pach překrýval všudypřítomný zápach kadidla a smrti.
   Císařovna znovu pohlédla na opuštěný oltář a bezděky se zachvěla. Přitáhla si plášť pevněji kolem ramen. Bylo to zapovězené místo. Znesvěcení bohů dýchalo ze zdí a v dohledu nebyl žádný kněz. Elandra vyčerpaně klopýtala za seržantem a stěží potlačovala slzy.
   Je to jen následek šoku, říkala si v duchu a snažila se tvářit vyrovnaně. Celou noc strávila úprkem k záchraně svého života před stvořeními temnot a madrunskými divochy, kteří teď zřejmě plenili a vypalovali palác.
   Její domov… a v plamenech.
   Znovu zakašlala, až se seržant starostlivě ohlédl.
   „Už to není daleko, Veličenstvo. Držte se při mně.“
   Přikývla a přidala do kroku, i když její nohy byly jako z olova. Mířili do míst, kde mezi poházenými truhlami, truhličkami se svitky a zavázanými ranci stáli důstojníci. Nebylo pochyb, že se jednalo o skrovný majetek zachráněný z paláce. Elandře samotné se nepodařilo zachránit vůbec nic. Jediné, co měla, byly špinavé, roztrhané šaty ukryté pod pláštěm a kouzelný topaz, který se houpal v malém vyšívaném váčku na šňůrce uvázané kolem krku. Dokonce i svou dýku dala gardistovi Kaelanovi E’nonovi, který jí zachránil život a bezpečně ji přivedl do této jeskyně pod chrámem.
   Při vzpomínce na Kaelana jí ledová ruka strachu znovu sevřela vnitřnosti. Rychle se ohlédla přes rameno, ale ve shonu panujícím kolem ho nikde neviděla. Jeden kůň, vyděšený okolním rozruchem, se utrhl a vlétl mezi muže. Vzpínal se a poděšeně ržál, dokud nebyl chycen a zklidněn.
   „Veličenstvo!“ reagoval seržant na zdivočelé zvíře a strhl ji zpět.
   Elandra na něj chladně pohlédla a seržant spěšně pustil její paži. Jeho hranatá upřímná tvář byla najednou rudá jako jeho plášť.
   „Odpusťte mi, Veličenstvo,“ řekl vylekaně. „Měl jsem strach o vaše bezpečí.“
   Unaveně si vzpomněla na císařské protokoly. Seržantovi by za takovou opovážlivost mohla být useknuta ruka. Byla přece svrchovanou vládkyní – podle zákona rovná samotnému císaři. Podle zákona by ji všude měl doprovázet houf komorných, několik kancléřů připravených přispěchat s moudrou radou, v jejích stopách by měl kráčet ochránce a všichni by měli být chráněni její osobní stráží. Jenže madrunští barbaři dnes v noci ukončili moc císařských zákonů. Císařství bylo v troskách a Elandra si nebyla jistá, jestli se vůbec ještě někdy bude přihlížet na císařský protokol.
   Netrpělivě potřásla hlavou. „Je vám odpuštěno, seržante. Doveďte mě, prosím, bez prodlení k mému manželovi.“
   Seržant zasalutoval. „Jak rozkazujete, Veličenstvo!“
   Kráčeli dál. Balter vykračoval rázným krokem s bradou zdviženou a dlaní spočívající na jílci meče přesně podle vojenských předpisů, zatímco Elandra unaveně klopýtala za ním a její šaty i vlasy byly jedna špinavá spleť. Oči ji pálily a únavou se jí podlamovala kolena. Šlo o přirozenou reakci jejího organismu na neustálý stres a námahu, kterou v noci podstoupila, ale přesto se neubránila pomyšlení, jestli jí stín při svém útoku a jejím následném bezvědomí přece jen neublížil víc, než předpokládala. Z toho střetnutí se pořád nemohla vzpamatovat. Kdyby ji Kaelan nezachránil…
   Znovu se otřásla strachem a spěšně potlačila myšlenky na Traurana. Teď nebyla ta pravá chvíle přemýšlet o bývalém otrokovi, i když to byl rozhodně neobyčejný muž, tím si byla jistá. Při pouhé vzpomínce na jeho potyčku s ďábelským Sienem ji zamrazilo. Nejvyšší kněz použil černou magii. To samo o sobě bylo děsivé, ale Kaelan na svou obranu použil něco jiného než obyčejné kouzlo, něco nepopsatelného. Na okamžik se dokonce ztratil před očima, jako by nikdy neexistoval.
   Když se o chvilku později znovu objevil, zdálo se, že se vrátil zdaleka, snad z jiného světa. Vlasy a obočí měl pokryté ledovými krystalky a jeho modré oči měly nemilosrdný, nesmiřitelný výraz. Snažila se v jejich svitu objevit muže, kterého znala, ale nepodařilo se jí to. Až do této chvíle mu naprosto důvěřovala, spoléhala na jeho oddanost a starostlivost, aniž by kladla zbytečné otázky. Riskoval přece život, aby ji zachránil. Dokázal ji navzdory všem nástrahám dovést do bezpečí. Přesto ve zlomku vteřiny dokázal pomocí neznámých sil rozpoutat peklo a stal se naprosto jiným mužem, který ji děsil. Pohled na Kaelanovu hněvem zrůzněnou tvář, když se otočil k Sienovi, byl hrozný, a to i přesto, že nejvyšší kněz byl poražen a choulil se u jeho nohou.
   Té hrozné noci to byla jediná potěšující věc, vidět zrádce Siena sraženého na kolena. Zasloužil si mnohem horší trest, ale ten přijde na Kostilamův rozkaz, nikoho jiného, a až se tak stane, ona se bude hodně radovat.
   Kdesi vpředu zaslechla Kostilamův hlas plný potlačovaného vzteku. Pohlédla přes seržantovo rameno, ale císař byl obklopen hloučkem důstojníků, a tak ho neviděla, slyšela jen jeho hněvivý hlas.
   Seržant Balter zastavil několik kroků od dvou důstojníků, jednoho ve zlatém a druhého v šarlatovém plášti, a odkašlal si. „Ehm, kapitáne…“
   „Ať jsou muži připraveni,“ řekl kapitán, aniž by se ohlédl.
   Balter si znovu odkašlal. „Kapitáne, císařovna je tady.“
   Důstojník se otočil a jeho brada poklesla údivem.
   Elandra v něm i přes špinavý obvaz zakrývající polovinu tváře poznala kapitána Vysala. Jeho brnění bylo potřísněno zaschlou krví a měl plášť rozedrán na cáry. Na levém předloktí měl dlouhou krvavou ránu a celý byl pokrytý prachem a špínou.
   Na tváři se mu zračila úleva, když jí salutoval. „Veličenstvo, díky Gaultovi, že jste v pořádku.“
   Při těch slovech ustal důstojník v šarlatovém plášti se zlatými generálskými prýmkami ve slovní potyčce s císařem a prudce se otočil. Za ním seděl na truhle Kostilam a jeho brnění bylo plné krvavých skvrn. Obličej měl pokrytý nánosem špíny a bílé kadeře mu trčely kolem hlavy, jako by se záměrně rozcuchal.
   Císař na ni upřel zrak a povstal. Jeho žluté oči se rozšířily údivem. „Fauvino,“ zašeptal chraplavě. „Ty jsi v pořádku.“
   Elandře sevřelo srdce zklamání a chvatně pohlédla na důstojníky, jestli slyšeli císařovo přeřeknutí. Samozřejmě, že slyšeli. Jejich tváře však zůstávaly netečné a jejich oči měly prázdný výraz.
   Ustaraně přistoupila ke svému manželovi a uchopila jeho drsné, špinavé ruce do svých dlaní.
   „Fauvino,“ řekl a vděčně se na ni usmál, „ty jsi přišla.“
   „Jsem zde,“ odvětila nejistě. Otřásla se strachy. Jestliže šok z nočního útoku zlomil Kostilamova nezdolného ducha, co s nimi bude? „Pojď a posaď se.“
   Kostilam se zapřel svými purpurovými botami a odmítal se hnout. „Přivedla jsi gialtskou armádu?“ vyhrkl dychtivě. „Sílu, která mi pomůže rozdrtit nepřítele?“
   Z celého srdce si přála, aby nějakou armádu měla, ale nedokázala se přimět ke lži, dokonce ani aby ho potěšila. „Ne,“ řekla tiše. „Jsem Elandra a přišla jsem sama.“
   Císařovy prsty se zaryly do kůže na jejím zápěstí. „Ela,“ řekl a jeho hlas zněl najednou naprosto přirozeně. „Samozřejmě. Ela!“
   „Ano,“ přitakala a přinutila se k úsměvu přes mlhavý závoj slz. „Vaše Ela.“
   Císařovy žluté oči se náhle zúžily a objevil se v nich vztek. Odstrčil ji a přešel ke generálovi.
   „Pazi!“ zařval. „Ty zatracený líný hlupáku! Řekl jsi mi, že je mrtvá, že všechny ženy jsou mrtvé – povražděné při prvním útoku. Ty sis to neověřil, že mám pravdu?“
   Generál otevřel ústa, ale neřekl jediné slovo na svou obranu. Jeho oči se střetly s Elandřiným šokovaným pohledem, ale generál okamžitě sklopil zrak. „Tato zpráva mi byla doručena. Neměl jsem jediný důvod pochybovat o její pravdivosti…“
   „Jaké další lži jsi mi napovídal?“ dožadoval se Kostilam rozzuřeně. „Přesvědčil jsi mě, abych se stáhl, utekl a ukrýval se jako nějaký vesničan vystrašený pouhým soumrakem. Pche! Vysale, pověz mi pravdu. Co zbylo z našich jednotek?“
   „Pane!“ Vysal se vypjal do pozoru a hlásil: „Naše jednotky byly rozprášeny během prvního útoku a zbyly z nich pouze roztroušené ostrůvky odporu.“
   „Co to má, sakra, znamenat?“ zařval vztekle Kostilam. „Vím, jakým způsobem Madruni bojují. Obklíčí část vojska, odříznou ho od hlavního šiku a zmasakrují. Chceš mi snad říci, že Císařská garda se nechala rozprášit jako stádo ovcí?“
   „Bylo to na váš rozkaz, Veličenstvo,“ odvětil Vysal nervózně.
   Kostilam zbrunátněl a zvedl ruce zaťaté v pěst. „Takový rozkaz jsem nikdy nedal! Co to je…“
   „Zrada přišla ze všech stran,“ skočila mu Elandra do řeči. „Doručené zprávy byly zfalšované. Vaši nejbližší poradci byli buď oklamáni, nebo se přidali na stranu nepřítele. Mnoho vojáků Císařské gardy raději přeběhlo k nepříteli, než aby se nechali povraždit.“
   Císař se k ní otočil a vztek vyprchal z jeho tváře. „Ty jsi mi také lhala, drahá?“ zeptal se tichým hlasem. „Byla jsi součástí tohoto spiknutí?“
   Elandra zalapala po dechu, příliš pobouřená Kostilamovými slovy, než aby dokázala odpovědět. Dostala se až sem, unikla ohni, démonům i divošským Madrunům. Měla pocit, jako by prchala celou noc, a nenechá se urážet.
   „Ano, je to pravda,“ vyhrkl chvatně generál Paz. „Už od prvního okamžiku se spikla s princem Tirhinem proti Vašemu Veličenstvu. Společně plánují spojit se s…“
   „To je nestydatá lež!“ zvolala Elandra. „Jak se opovažujete obvinit mě z takové ohavnosti?“
   Generál jí bez mrknutí oka pohlédl do očí a na jeho bezkrevných rtech se objevil zlomyslný úšklebek. „Nejstarší příběh na světě. Syn, který dychtí po moci. Mladá manželka, krásná a svůdná, připoutaná k o mnoho let staršímu manželovi. Není snad přirozené, že v sobě naleznou zalíbení?“
   Elandra se třásla vzteky a zdálo se jí, že její tělo hoří. Nemohla uvěřit, že by někdo mohl stát vedle ní a lhát jí drze přímo do očí. Naštěstí ji tvrdé dětství naučilo, jak skrývat bolest, jak zachovat naprosto kamennou tvář, když bylo potřeba, jak semknout rty, aby se jí nechvěly, a jak potlačit slzy. Viděla, že Kostilam pozorně naslouchá a všimla si i záblesku v jeho očích, když přemítal nad její možnou zradou. Měla sto chutí popadnout ho za ruku a pořádně s ním zatřást. Byl snad Kostilam pod vlivem nějakého kouzla, že dokázal uvěřit takové nestoudné pomluvě? Pokud bude chtít přežít, bude muset zachovat ledový klid. Musí okamžitě něco vymyslet, jak přesvědčit císaře o své nevině.
   „Proč bych riskovala život a přišla sem, když by to, co říká generál, byla pravda?“ zeptala se.
   „Nepochybuji, že přivedla Madruny přímo k našemu úkrytu,“ prohlásil generál.
   „Pak tedy máme na útěk mnohem méně času,“ ozval se Vysal.
   Elandru pálily slzy v očích. Copak se proti ní obrátí i oddaný kapitán? To zde nebyl nikdo, kdo by jí věřil?
   Hledala očima Hoveta, u něhož by se jí mohlo dostat zastání, ale až teď si uvědomila, že tady není. Pohledem přelétla po jeskyni, ale ochráncova podmračená, vrásčitá tvář nebyla nikde vidět. Pokud nebyl nikde kolem, ani za císařovými zády, ani nikde v dohledu, pak musel být mrtvý. Zaplavila ji lítost. Přes své nevrlé chování byl po celý svůj život spolehlivým a neohroženým ochráncem a důvěryhodným člověkem.
   „Elo,“ řekl císař nemilosrdným hlasem, „proč jsi sem přišla bez svých dam a bez své stráže? Kde je vůbec tvůj ochránce?“
   „A kde je váš?“ odsekla.
   Její vzpurná odpověď znovu vehnala do Kostilamových tváří červeň. „Hovet zemřel v boji, když bránil můj život,“ odvětil císař káravým tónem.
   „Rander je také mrtev,“ oznámila mu. „Vděčím mu za svůj život, jemu a dalšímu gardistovi, který mě bezpečně převedl přes přehlídkové prostranství.“
   „Nikdo nemohl projít přes prostranství,“ prohlásil generál Paz. „Viděli jsme, jak se hemží útočníky. A část paláce, kde se nacházejí její komnaty, byla v plamenech. Říkám vám, Vaše Veličenstvo, že tohle zázračné objevení císařovny je jen součást nějakého ďábelského plánu. Nevěřte jí…“
   „Měj se na pozoru, Pazi,“ štěkl Kostilam. „Obviňuješ svou vládkyni z ohavného spiknutí. Bez řádného důkazu uvidíš svůj vyříznutý jazyk, jestli s tím hned nepřestaneš.“
   Generál zbledl, zavřel ústa a zamračil se.
   Elandra si byla jistá, že i přes Kostilamovu výtku generál nevynechá jedinou příležitost k pošpinění jejího jména. Bylo zcela zřejmé, že jejím obviňováním se snaží zamaskovat vlastní falešnou věrnost. Elandru rozzlobilo, že mu vůbec bylo dovoleno vyřknout takovou sprostou lež; jeho hlava už měla být dávno naražena na kůl. Jenže Kostilam k němu byl nepochopitelně shovívavý, což ji samo o sobě varovalo, že bude muset jednou provždy učinit přítrž Pazovým ďábelským intrikám.
   Pozvedla hrdě bradu a pravila: „Nechám se prověřit světlem pravdy, pokud mě generál bude následovat.“
   Na tvářích okolostojících mužů se objevil úžas.
   „Elo!“ vyprskl císař podrážděně. „Hodláš se chovat jako nějaký usmolený sedlák? Stojíš tady ve špinavých hadrech, tvé vlasy připomínají – ani nevím co vlastně – a pištíš, že klidně podstoupíš zkoušku? Jsi snad opravdu vinná, že by ses nechala takhle ponížit?“
   „Samozřejmě, že nejsem,“ odsekla vzdorně. „Jen jsem rozčilená tímhle pokrytectvím. Proč mě nevyzkoušet světlem pravdy? Když má takový zbabělec právo beztrestně mě obvinit ze zrady, proč bych nemohla tímto způsobem dokázat svou nevinu a věrnost?“
   „Císařovna nepotřebuje dokazovat svou…“
   „Ano, ano, to říká zákon, jenže vy nasloucháte generálovi, Kostilame!“ vyhrkla v návalu hněvu. „Všichni poslouchejte! Je to snad ponížení, podstoupit zkoušku pravdy? Já to vydržím.“ Otočila se a ukázala na generála. „Vydrží to i on?“
   Paz na ni nenávistně civěl. „Nejsem snad urozeného původu?“ odsekl. „Proč bych měl podstoupit zkoušku, když…“
   „Ticho!“ zvolal císař. „Vysale, vyřiď lordu Sienovi, aby sem okamžitě přišel.“
   Vysal zasalutoval a odběhl.
   Generál probodával Elandru pohledem, pak si opovržlivě odfrkl a upřel zrak na vzdálenou zeď s vytesanými prastarými hrůzostrašnými tvářemi, které shlížely dolů jako němí pozorovatelé.
   Elandra už měla na jazyku, že lord Sien zřejmě nebude moci přijít, ale cosi v Kostilamově výrazu ji zadrželo.
   Císař se k ní otočil zády a začal rázovat mezi narovnanými truhlami a balíky sem a tam. Zahlédla váčky s penězi a šperkovnice ze vzácného dřeva. Nedaleko se povalovaly další truhly, zřejmě s šatstvem, opatřené cestovními popruhy. Ačkoliv všechny věci zde byly shromážděny ve spěchu a nepředstavovaly ani zlomek Kostilamovy obvyklé cestovní výbavy, stále jich bylo příliš mnoho pro někoho, kdo prchal do vyhnanství. Neviděla ani žádná nákladní zvířata, ani služebnictvo. Kdo ponese náklad?
   Spočítala pobíhající muže a koně a zjistila, že zde není dost koní pro všechny. Kdo tedy zůstane vzadu?
   Elandra postávala na místě, unavená a špinavá, a teprve teď jí začalo docházet, že je z ní uprchlík. Její domov byl v plamenech. Neměla žádné služky, žádné šaty kromě těch, co měla na sobě, žádné peníze nebo šperky, žádný majetek.
   Náhle ji přepadla bezmocnost. Před očima se jí objevil věrný Rander Malk, tak horlivě se snažící na svém novém místě ochránce, jak umírá u jejích nohou škrcený děsivým stínem. Znovu cítila žár plamenů a hustý kouř, který vyplňoval její ložnici. V uších jí zněl divošský válečný pokřik Madrunů, když bojovali na schodišti s Kaelanem. Připomněla si odporný dotek stínových prstů na svém hrdle i kovovou pachuť krve na jazyku, do něhož sem během zuřivého zápasu kousla.
   Rozechvěly se jí rty, a tak si je zakryla dlaní. Celé její tělo se třáslo jako osika, jak se snažila potlačit své emoce.
   Odněkud přiběhl seržant Balter a zasalutoval generálovi. „Za pět minut budeme připraveni vyrazit na cestu, pane.“
   Paz přikývl. „Císařův kůň?“
   „Ano, pane. O toho jsem se postaral osobně, a na mém koni pojede císařovna.“
   Elandra se prudce otočila a v návalu vděčnosti zapomněla i na slzy stékající po její tváři. „Seržante…“
   „Hloupost,“ štěkl Paz, jako by Elandra mlčela. „Potřebujeme všechny bojeschopné muže. Držte se rozkazů, seržante, a nesnažte se něco měnit. Ještě přivažte na císařova koně sedlové brašny.“
   „Pane!“ Balter zasalutoval, vrhl na Elandru krátký omluvný pohled a přistoupil k císaři.
   Kostilam, stále ponořený do svých myšlenek, pohlédl na seržanta. „Už se objevil lord Sien?“
   „Ne, pane. Které sedlové vaky jste se rozhodl vzít s sebou?“
   „Mám snad utíkat jako nějaký žebrák?“ zařval Kostilam vztekle, až všichni v jeskyni ustali v horečné činnosti a pohlédli na císaře. „U velkého Gaulta, copak nestačí, že jsem se nechal přesvědčit, že mám ustoupit, když jsem měl bránit své pozice? Copak nestačí, že jsem utekl, abych se zachránil, zatímco mí muži umírali? Copak nestačí, že jsem nechal napospas svému osudu mou ženu i konkubíny, abych se zachránil? Copak nestačí, že se krčím v téhle díře jako nějaká zatracená myš, zatímco ti vraždící divoši plení a rabují můj palác? Teď bych měl navíc prchnout bez věcí, které jsou důkazem toho, co jsem budoval celá staletí? Mám snad utíkat jako nějaký brouk hledající novou skulinu – bez mých map, bez knih a mého bohatství? Buď proklet! Nikam nejedu!“
   „Možná, Veličenstvo,“ řekl Balter nervózně, „že, když si každý muž připevní k sedlu jednu truhlu…“
   „Ne,“ řekl Paz. „Prosím Vaše Veličenstvo za prominutí, ale bojovníci nemohou být zatěžováni nějakými zbytečnostmi…“
   „Zbytečnostmi!“ vykřikl císař. „Hromy a blesky, chlape, proč rovnou neřekneš, že já jsem zbytečný? Tyhle nesmyslné námitky nás jen zdržují. Kde je Sien? Seržante, postarejte se, aby okamžitě přišel.“
   Balter zasalutoval a odběhl. Zdálo se, že je rád, že může zmizet.
   Před císařem se znovu objevil Vysal, který se prodral hloučkem mužů. Jeho tvář, napůl skrytá pod obvazem, byla ještě bledší než předtím. Elandra s ním měla soucit a přála si, aby i ostatní přihlédli k jeho zranění a nehonili ho sem a tam jako nějakého poslíčka.
   „Veličenstvo,“ vypravil ze sebe udýchaně a zasalutoval. „Lord Sien je… není schopen přijít. Navíc si myslím, že Madruni jsou uvnitř chrámu.“
   Kostilam zamračeně naslouchal novým zprávám, ale v tom vystoupil do popředí generál Paz.
   „Říkal jsem vám, že je k nám přivede!“ zvolal Paz a probodával Elandru pohledem. „Nemáme času nazbyt. Kapitáne, ať muži nasednou na koně.“
   Vysal se obrátil a pokynul Balterovi, který zrovna přiběhl zpět. „Velte do sedel.“
   „Pane!“ Balter zasalutoval, obrátil se na podpatku a začal štěkat rozkazy na vojáky s takovou rázností, až se ozvěna jeho hlasu nesla jeskyní.
   Muži se chvatně seřadili, všichni stáli v pozoru a většina držela v ruce uzdu svého koně. Patnáct mužů, bez císaře, Elandry a důstojníků, a pouze dvanáct koní. Elandra je pro jistotu znovu přepočítala a sklíčeně přemýšlela, kdo zde bude zanechán napospas nepříteli.
   Balter přejel zkušenýma očima po skrovné bojové jednotce, pak stroze kývl hlavou a přešel k císařovu koni, aby osobně překontroloval postroj. Nejprve utáhl o další dírku podpínku, pak znovu převázal těžké sedlové brašny a nakonec prohlédl koně.
   Zrovna když končil se svou prohlídkou, přišel císař s generálem Pazem v patách.
   „Do sedel!“ zahalekal Balter a muži s koňmi uposlechli rozkazu. Zbytek vojáků netečně stál na místě, ruce v železných rukavicích na jílcích mečů.
   „Tady, Veličenstvo,“ řekl seržant Elandře a přivedl před ní vychrtlého ryzáka, kterému pod kůží prosvítala žebra. Podal jí otěže. „Zkrátím vám třmeny.“
   „Děkuji,“ pronesla vděčně.
   Generál ukázal špičkou biče na seržanta. „Okamžitě toho nechte!“ rozkázal. „Kapitáne Vysale, odvolejte toho muže.“
   Kapitánova tvář viditelně ztvrdla. Elandra chápala, jak se Vysalovi hnusí být účastníkem tohoto konfliktu. Oči všech gardistů se ve světle pochodní napjatě leskly. Elandra věděla od svého otce, že podobné neshody mezi velícími důstojníky vždy vedou k poklesu morálky mezi bojujícími muži. V takové situaci si důstojníci nemohli dovolit zbytečné hádky, a přesto se Kostilam ani náznakem nepokusil ukončit jejich hašteření. Měla by se sama pokusit zasáhnout?“
   „Vysale!“ štěkl generál. „Slyšel jste můj rozkaz. Uposlechněte.“
   Kapitán zasalutoval, luskl prsty na seržanta a ten udělal krok vzad.
   Paz nejdříve pohlédl na Elandru a pak na císaře. „Nenechám tady jediného bojeschopného muže. Potřebuji bojovníky, ne nějakou ufňukanou ženskou.“
   Elandra na něj zůstala ohromeně zírat a přemítala, jestli generál nezešílel. „Já jsem tvá vládkyně,“ zvolala pobouřeně.
   „Jste zrádkyně!“ vykřikl generál s brunátnou tváří. Pak jí prudce vytrhl otěže z ruky, až ryzák poplašeně uskočil. „Není možné, abyste sama, bez pomoci kouzel, dokázala přejít přehlídkové prostranství a dostavit se sem živá a zdravá. To znamená, že jste spolčená s nepřítelem. Vy jste sem Madruny přivedla. Vy jste nás zradila!“
   Rozzuřená Elandra vrhla pohled na císaře, ale ten jen mlčky stál a mračil se. „Vy mě nebudete bránit?“ zeptala se ho.
   Kostilam svraštil obočí a řekl generálovi: „Neopovažuj se říci ještě něco proti císařovně.“
   Elandra čekala víc, ale Kostilam znovu zmlkl. Užasle si uvědomila, že císař nemá v úmyslu pokračovat v její obhajobě. Opravdu si myslel, že takové mírné pokárání stačí? To byla vskutku chatrná podpora manželky.
   V očích ji pálily slzy a svaly v obličeji ji bolely, jak se křečovitě snažila zachovat kamennou tvář. Zaťala pěsti a schovala je v záhybech sukně. Takže zůstala osamocena, jako nepotřebný kus nábytku. Všechny ty sliby, obřadní přísahy, korunovace, to všechno bylo odváto jako uschlé listí.
   Měla chuť se vztekat, házet věcmi a plakat, jenže teď nesměla podlehnout emocím. Musí se chovat jako císařovna, ne jako obyčejná žena.
   „Seržante Baltere,“ řekla tichým, bezbarvým hlasem. „Nechci vašeho koně.“
   Balter se zachmuřil a mlčky převzal otěže od culícího se generála. Seržantova tvář byla obrazem toho, co se odehrávalo v jeho nitru. „Ale, Veličenstvo…“
   Elandra pohlédla na Kostilama, jehož mysl kolísala mezi záchvaty nerozhodnosti a vladařské rozkazovačnosti. Stále byl císařem, ale jeho říše byla v troskách. Vypadal jako nerozhodný stařec, který už není schopen bránit sebe, ani bránit svou ženu.
   Do očí se jí nahrnuly horké slzy, ale rychle je rozehnala mrkáním.
   „Jeď rychle, muži,“ pobídla ho. „Ujížděj do bezpečí, dokud je stále ještě možnost se zachránit. Přeji ti šťastnou cestu.“
   Kostilam se zdál být zaražený. Netrpělivě mávl rukou. „Nasedni na koně. Nemáme čas na takové…“
   „Musíš se pokusit zachránit císařství,“ řekla. Snažila se, aby její hlas zněl vyrovnaně a vznešeně, zatímco Pazův úsměv se stále rozšiřoval. „Jak už generál řekl, potřebuješ kolem sebe bojovníky, a ne bezbrannou ženu.“
   „Neplácej nesmysly,“ řekl Kostilam. „Fauvino… tedy, Elandro, pojď okamžitě sem.“
   Elandra se k němu otočila zády, i když si nebyla jistá, jak dlouho se ještě dokáže ovládat. Kráčela pryč s hlavou vztyčenou a rovnými zády a nevšímala si jeho volání.

D. Chester: Království světla (Rubínový trůn, kniha třetí)
Název originálu: Realm of Light
Překlad: Radek Mandovec
Obálka: Tomáš Polčic
Počet stran: 431
ISBN: 978-80-86939-42-1
Maloobchodní cena: 259,- Kč
Vychází: květen/červen 2007